Neplánovaný výlet do Pyrenejí
Tenhle výlet vznikl ftipně- flákám se v Praze, když mi píše kamarád z Barcelony jestli s nima příští týden nechci do Vall Fosca…. haha, stejně jsem už nedočkavě očekávána přítelem, tak kupuju letenku, v 19 máme spicha v Barceloně u kámoše, jedem do Trempu a spíme u nás. Sobotní vstávání se nehrotí, snídáme, balíme (hlavně já), vyrážíme a něco před 11 dorážíme na parkáč u nádrže Pantá de Sallent. Na mě je tu nezvykle moc aut, ale pak mi dojde, že je vlastně sobota…. Hodnotíme sněhovou pokrývku a počasí (který sou mizerná a vedro) a rozhodujem se nechat lyže v autě, naopak balíme mačky a cepíny a když dodlabu Deli, tak kol 11 vyrážíme nahoru.
Jezero Estany Gento
Musim přiznat, že bez sněhu sem tady ještě nikdy nešla a docela mě překvapilo, jak pohodlně nabíráme vejšku. Pěšina nás vede cik cak v mírných serpentinkách nahoru. Kousek před místem, kde se cestička narovnává sme potkali starší pár, pán seděl na zemi, já sem si myslela, že má něco s kotníkem, ale říkal, že se mu jen udělalo nevolno. Kámoš (David) mu dal ibalgin, asi 10-15 min. sme tam s nima počkali, kdyby něco potřebovali, ale nakonec začali sami pomalu scházet dolů. A my pokračovali dál nahoru. Cestou se dáváme (spíš David, než já) do řeči s jednou slečnou, která nám oznámila, že tenhle víkend je na chatě Refugi de Colomina nějaká sešna slečen horalek- na to samozřejmě David hned slyší a ptá se na věkové rozpětí a jestli by se nevetřel 🙂 Bohužel mu to neklaplo…. Když dojdeme na rozcestí a chcem se vydat doleva na jezero Estany Gento, zjištujem, že soustava tunýlků je stále zasypaná sněhem a musíme oklikou- tak pokračujem ještě kousek nahoru a pak se začnem stáčet doleva a v podstatě zezadu obcházíme Estany Gento…. Teda abych to uvedla na pravou míru, v létě tady cesta nevede, výhodou zimy je, že můžete jít kudy se vám zachce. Většina lidí nakonec obcházela celý masiv (až někam do sedla Pas de l´Os), což se nám nechtělo, takže sme došli přes takovou planinu na její na konec, kde je skála (odkud je mj. super výhled na Estany Gento) a začali zkoušet slejzat dolů. Na první pokus sme cestu moc netrefili, navíc skála byla trochu namrzlá a ten led překvapivě klouzal 🙁 Lezem zpátky nahoru, tam nasazujem mačky a zkoušíme druhý místo- joo, mnohem lepší, za pár minut sme dole pod skálou a začínáme zezadu traverzovat kolem jezera.
Estany de Mar
Sice se to nezdá, ale docela sme ztratili výšku a teď ji budem muset zase těžce nabrat. Stoupání je klasicky krutý a přísahám, že už doma nebudu 3 týdny pifkařit, aniž bych k tomu trochu nesportovala… Tohle rozjímání nás nakonec dovede až nahoru na takový předěl mezi Estany Gento a Estany Frescau, který zase začnem obcházet zezadu, což nás dovede k Estany de Mar (teda kdyby sme na konci Estany Frescau zahli doleva, tak na chatu dojdem rychlejc a bylo by to kratší, ale na to by někdo nesměl bejt línej vytáhnout mapu z batohu…). Ale u jezera Estany de Mar už sem doma 🙂 stáčíme se doleva , traverzujem ho a pak i na něj prakticky navazující Estany de Colomina, na jehož konci (z našeho pohledu) se nachází má oblíbená malá chata s krásným výhledem Refugi de Colomina. Velitelský čas 15 hod. Skoro nestíháme sundat mačky a už se “pán chatár“ obává, jestli tu nechceme spát, protože sou plný. Uklidňujem ho, že ne, že jen dáme pozdní oběd. K obědu ještě kupujemi pifko- eeeh, bodlo a pak trochu odpočíváme :-), abychom se kol 16:30 vykopali směr jezero Estany Tort.
Jezero Estany Tort
Cestičku zase nehrotíme a dem přímo dolů a trochu doprava k rozcestí La Portella, kde odbočujem na jezero Estany Tort. Jezero se nejdřív obchází po levým břehu , pak je tam cca v jeho půlce takovej docela velkej skalnatej výběžek, který se obchází taky zleva, tedy ze zadu a na jeho konci mezi Estany Tort a Estany de Mariolo se nachází nás dnešní nocleh- jeskyňka 🙂 Teda abych to uvedla na pravou míru, ona to není přímo jeskyňka, je to ohromný, převislý kámen, jehož převis někdo vyzdil, udělal tam poličku, vybetonoval lavici a přinesl stoleček, v zádu je i místo na oheň. Tak NEBERTE TO!!!!
Jako jediný problém se může jevit, že vchod je zasypaný sněhem a ani jeden z nás nemá lopatu, tak berem cepíny a začínáme kutat. Mě to moc nejde, takže nakonec nám vchod gentlemansky odkopává David, že prej za večeři..tak říkám, že „no problem“ a že dneska zvu :-). No a v 18 už sme i ubytovaní :-). Celá podlaha je tu pokrytá ledem, takže si ustíláme na lavici. Pak dáváme sváču, která teda plynně přechází ve večeři, jen mezitim pauzujem na focení, protože je nádherný večer a okolní vrcholky se pomalu pod dohledem zapadajícího slunce barví do oranžova. Najednou je kol 21, čas na klasiku – vyčůrat, vyčistit zuby a spát 🙂
Směr vrchol Pic de Dellui
Den druhý…
Budík zvoní v 7 a vstávám prakticky okamžitě, dále se prakticky okamžitě skoro vymáznu na naší ledové “plovoucí“ podlaze, díky čemuž okamžitě nasazuju mačky. Du ven pro sníh na čaj…. A pecka ráno krásnější večera!!!!! Jasná, vymetená obloha a pomalu se klubající ranní sluníčko slibujou super den 🙂 . V klidu snídáme a balíme jen věci potřebný na cestu na horu Pic de Dellui (2800m)- vodu, bundu a nějakou sváču, zbytek věcí necháváme na “hotelu“, pač se tudy budem zase vracet. Kol 8 sme ready a začínáme zleva obcházet jezero Estany de Mariola (opět neřešíme, že tudy teoreticky žádná cesta nevede). Kousek za jezerem je krásný kanál, který má tvar písmene Y, tak to berem tudy- nejdřív dupem rovně nahoru a pak volíme jako schůdnější levou část Y. Svah je hodně prudký a dneska máme setsakra vydatnou ranní rozvičku. Naštěstí sníh je tvrdý a jde se dobře, a tak zhruba za hodinku dorážíme do takovýho sedýlka , který je přímo pod Pic de Dellui. Odsud máme úchvatný výhledy, jak na celý hřeben skoro třítisícových vrcholů, tak zpátky dolů do údolí na jezera. Tady se stáčime kousek doprava, musíme trochu klesnout a pak dupem další šílený krpál až na hřeben. Tipuju, že sme se vyloupli někde cca na půli cesty mezi sedlem Collada de Dellui a horou Dellui.Šíleně tu fouká, docela se do nás pouští zima, tak moc neotálíme a pokračujem rychle nahoru. Odsud to vypadá, že vrchol je co by kamenem dohodil, ale ouha….jak se vidim nahoře, tak je stoupání nekonečný…lapám po dechu, nadávám si a dupu dál 🙂 Hřebínek je naštěstí docela v pohodě, dos širokej a není moc vostrej, aby ste se museli bát, jestli se při silnějším poryvu větru neproletíte do údolí.
Občas se musí přelíst nějaká skalka, ale jinak je docela slušně vysněžený, tak proč si tupit moje nový kočičky (tzn. mačky 🙂 ), že?… My sme se shodli, že cestou sme potkali snad 3 další vrcholy, ale nakonec přeci jenom poslední návěj…a hurááá, sme na vrcholu Pic de Dellui 🙂 !!!! Kupodivu ani tolik nefouká, tak si konečně naplno užíváme dechberoucí výhledy na všechny strany a ostré kontrasty bílého sněhu, tmavé skály a modrého nebe.
Fotíme a svačíme (teda já spíš fotim a David spíš svačí), povinná vrcholovka a zahajujem sestup. Máme taky nejvyšší čas, je něco po 11. Dolů zase po hřebeni cca do půlky a pak přímo do údolí, v údolí se dáváme doprava a opět obcházíme Estany de Mariolo až k jeskyňce. Tradičně seběhnem až neuvěřitelně rychle, moc se nezdržujem, přebalíme batohy a mastíme zase kolem Estany Tort k rozcestí La Portella. Odsud se už nevracíme na Refugi, ale v podstatě pokračujem rovně k Estany Gento. Zároveň klesáme a brzo můžem sundat mačky, i když závěrečný traverz k horní stanici lanovky je bez nich trochu nepříjemný. Pak už jen obcházíme přes hráz jezero (což by se nemělo) a kousek za nim vydupeme hned první svah nahoru (k takový betonový budce) a zezadu zase obejdem zasypaný tunýlky. Je to kousek a kromě počátečního stoupání pak už jen traverzujem a dem dolů, takže na rozcestí sme docela rychle, odsud už jen zbývá seběhnout zpátky dolů k přehradě Pantá de Sallente a k autu dorážíme v docela hezkých 15:30 🙂
Přidat komentář