Po mnohahodinové cestě různými dopravními prostředky jsme dorazili do cíle. Na železniční zastávce jsme na zrezlé ceduli konečně přečetli: Slatina-Timis. Postupně jsme začali vystupovat z vlaku. Byl překrásný srpnový den, sluníčko pálilo do obličeje, a nás čekal první výšlap směrem k hřebeni místních hor.
Vyšli jsme se všemi potřebnými zásobami. Protože jsme si v průvodci přečetli, že jsou místní hory vápencového původu, a tím pádem téměř bez vody, nesl každý na svých ramenou 4,5 litru vody. Také jídla jsme měli dostatek na celých deset dní. Naše batohy vážily okolo 25 – 30 kg.
Hned na nádraží se k nám připojilo štěně pouliční rasy. Přesto, že jsme ji odháněli kameny, nedala se odbít. Po půl hodině snažení jsme našemu novému příteli dali jméno Timiška (Podle jména vesnice, ve které jsme vystoupili.) a přijali ho mezi členy naší skupiny.
Náš nový hlídač se osvědčil hned při prvním střetu s místními pastevci, kdy nás nebojácně chránil proti jeho psům. Místní hory jsou známy přítomností medvědů (v lesním pásmu) a vlků (za horní hranicí lesa). Proto pro případ střetu mezi místními pasáčky ovcí a těmito nebezpečnými zvířaty jsou zde lidé vyzbrojeni smečkou psů, která chrání stádo proti komukoli, kdo by se odvážil přijít až příliš blízko. I na toto jsme byli z části připraveni. Protože jsme byly čtyřčlenná skupina o dvou slečnách a dvou klucích, kluci měli dlouhé tyče, kterými odháněli případné výpady místních psů. Po čase jsme se naučili srotit se k sobě a za neustálého mávání tyčemi přečkat nájezd až dvanácti psů, kteří se spíše podobali vlkům. Pasáčci si většinou po chvíli psy odvolali zpět, a když jsme si vyměnili kořalku, pár slov o vodě (protože jiné slovo jsme se z naší komunistické „učebnice“ rumunštiny dosud nenaučili) nebo nabídli nějakou tu cigaretku, už jsme se psy neměli problém. Hlazení ovšem i tak nadále nedoporučuji.
Kromě předpovědi počasí, která je většinou na stejné úrovni, jako naše hádání, můžete od pasáčků získat (koupit) čerstvý sýr, který je většinou naprosto výborný i když tak trochu slaný. Pokud byste ho čirou náhodou hned nesnědli, určitě by vám vydržel až několik týdnů. Není to ovšem sýr, který byste měli uchovávat v ledničce. Nechte ho proto volně venku, zakrytý třeba jen čistou utěrkou.
Přesto, že nás všichni kamarádi strašili, že v Retezatu není voda, měli jsme vody po celou dobu dostatek. Až na nejvyšších partiích těchto hor se nám stalo, že jsme jeden den nenašli tekoucí pramen. Proto naše obava a nošení tří plných lahví byla zcela zbytečná.
A jak vypadají místní města? Poté, co jsme sešli z hor, jsme se rozhodli stopovat do Petrosani. Toto podhorské město vypadalo jako betonové vybydlené ghetto. Oprýskané paneláky, lidé, kteří na sebe pokřikují, stará auta, křiklavé vitríny s bůhví čím a obchody, ve kterých naleznete poloprázdné regály. Nenavštívili jsme sice žádný z místních bytů, přesto jsme si mohli domyslet, jak asi místní bydlení vypadá.
V tomto městě jsme nakoupili zásoby jídla a celý hotoví si potmě postavili stany pod mostem přes řeku. Druhý den jsme si udělali tak trochu relaxační den. Koupili zmrzlinu, meloun a dovolili si přepych v podobě jogurtu a piva. Odpoledne jsme tohoto města měli tak akorát dost, a tak jsme vyrazili dál. Nedošli jsme ovšem daleko. Ještě před soumrakem jsme postavili stan v jednom z místních sadů. A celí nedočkaví se těšili na další den, kdy se opět dostaneme do hor. Nakonec, nejeli jsme sem navštívit komunisticky vyhlížející města, ale krásy místní přírody.
Přidat komentář