• Menu
  • Menu

Japonsko 24

Andy
Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Japonsko » Japonsko 24

Na začátek cestopisu    

Nagasaki a přejezd do Narity 

Opět prší. Náš plán, že se ještě dopoledne pojedeme podívat na jednu z místních pláží, kde se líhnou želvy, padl. Líně jsme si pobalily věci, dostopovaly do města Miyanoura, vyzvedly si uschovaný batoh, opět nakoupily japonské (možná spíš čínské) nudle a čekaly na trajekt, který odjížděl v 13:30. Ještě před tím jsme ovšem využily internet v místní restauraci a napsaly potřebné e-maily. Pak už jsme opět nestíhaly, a tak jsme tak trochu v poklusu vyrazily na trajekt. Tady jsme zase potkaly kluky ze Slovenska. Venku pršelo a byla zima, a tak jsme se opět vypravili do sauny J . Tentokrát nám opravdu bodla. Navíc jsme si v ní i vysušily své smradlavé a mokré ručníky, které smrděly ještě po lázních z Beppu.

K našemu zklamání pršelo i v Kagošimě. Na nádraží jsme se rozloučili s novými kamarády a vyrazily směrem do Nagasaki. Vlakem jsme přijely pozdě večer. Měly jsme v plánu vyspat se v nějakém parku. Omylem jsme si ale spletly strany a místo cestou k Muzeu Atomové bomby jsme se vypravily přesně na opačnou stranu. Po čtvrthodince chůze jsme dorazily do parku, kde byly záchodky i suché místečko se střechou nad hlavou. Bohužel jsme se nacházely na poměrně špinavém místě pod mostem, kde co chvíli projelo nějaké auto. Byla to opravdu nepříjemná noc. Jak jsem se ráno dozvěděla, pro Andy byla ještě nepříjemnější, protože se jí po spacáku procházela v noci nějaké zvířátka. Raději nedomýšlet.

Nagasaki

Na druhý den jsme se vzbudily brzy. Chtěly jsme totiž stihnout návštěvu Muzea Atomové bomby. Podobné muzeum je i v Hirošimě, ale to jsme během naší návštěvy města nestihly navštívit.

Došly jsme do muzea pěšky. A u místních informací jsme odhodily naše těžké batohy. A pak už se věnovaly expozicím. Muzeum nás nadchlo. (Tedy jestli je vůbec možné, aby někoho toto téma mohlo nadchnout.) O atomové bombě jsem toho věděla asi tolik, co každý student, který má za sebou gymnázium, takže skoro nic. Muzeum v první části velmi sugestivně ukazuje jednotlivé artefakty, které se po útoku zachovaly, nebo které útok rozškvařil do různých podob. Na obrazovkách můžete sledovat zpovědi lidí, kteří útok zažili, stejně jako všudypřítomné obrázky zkázy. Po první půlhodině vám začne být opravdu nevolno. A to jste se dostaly pouze k vysvětlení, jak funguje atomová bomba, co způsobí tlaková vlna po detonaci, jak změní místo v okruhu několika kilometrů obrovský žár, který nastává po tlakové vlně. Když si uvědomíte, že toto všechno nastává během prvních pár minut po dopadu, je to něco strašného.

V muzeu nechyběla ani výstava hodin, které se zastavily přesně ve chvíli útoku, nebo vysvětlení celé strategie a přípravy na útok. Velmi realisticky je zpracovaná i část, kde se dovídáte o následcích útoku- všech zraněních, popáleních, ozářeních. Asi nejděsivější je část s jednotlivými zpověďmi, kde se nejčastěji přes poezii dovídáte o neskutečném zoufalství, které nastalo po dopadu, o žízni, nedostatku jídla, vody. Vše bylo kontaminováno, a kdo přežil, musel chodit v troskách okolo mrtvol, které neměl kdo odstranit. Hrůza a obrazy apokalypsy. V poslední části se muzeum věnuje atomové bombě a jiným místům, která byla zničena a ozářena kvůli testovacím odpalům, jako jsou třeba ostrovy Bermudy. Také zkoumá, jaké země mají kolik atomových zbraní, a tak trochu se na atomovou bombu dívá z hlediska současné situace.

Muzeum atomové bomby Nagasaki

Byla jsem ráda, že jsme si konečně opět vyzvedly batohy a odkráčely směrem na tramvajovou zastávku, ze které jsme pak jely tramvají na vlakové nádraží. Ve 12:20 jsme už pohodlně seděly v jednom z místních rychlovlaků a jely směrem přes severní stranu ostrova Kjúšú a dále přes tři čtvrtě ostrova Honšú přes Tokio do městečka Hyugy. Bylo přesně 23:40, když jsme konečně dojely. Dnes nám končil náš poukaz na vlakovou dopravu po Japonsku. Dneškem jsme se tedy rozloučily s místními pohodlnými rychlovlaky. Náš couchsurfer na nás na nádraží nečekal. Nevadí, zavolali jsme mu od jednoho Japonce, kterého jsme na nádraží poprosily o zapůjčení telefonu. Asi po 10 minutách konečně přijel rodilý Kanaďan a odvezl nás do svého domu, kde jsme okamžitě zcela zmožené usnuly.

cestopis následující den

cestopis předcházející den

Andy
Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *