Ze Súru do oblasti Wabiha sands
V pondělí jsme si budíček jsme nastavili na 3 hod. 30 min., vystěhovali se z hotelu a vydali se směrem k Ras al Jinz, což nám zabralo necelou půlhodinku. V pět ráno jsme se spolu s další asi dvacítkou lidí vydali na pláž a doufali, že uvidíme želvy, jak kladou vajíčka do písku (3RO/osoba). Náš průvodce řekl, že s ním půjdou nejdříve jen 3 lidi, kteří s ním budou hledat želvy a až je najdou, že on se vrátí pro zbytek skupiny. Kupodivu jsem byla jediná, kdo se hned přihlásil do první “stopovací” skupinky, pak se přidala ještě jedna holka a nakonec jsem k nám stáhla ještě Miloše. Šli jsme po pláži asi 10 minut, všude byla spousta stop od želv, ale bohužel my jsme štěstí neměli. Průvodce si neustále telefonoval s kolegou, který se vydal stopovat na druhou pláž a po chvilce nám řekl, že tam jednu želvu opravdu našel, takže jsme se vrátili a vydali se na druhou stranu. Za chvíli k nám přišel i zbytek skupiny a teprve pak nám průvodci želvu ukázali. Byla nádherná, ale bohužel už si to mašírovala zpátky do moře, takže za chvilku byla pryč. Krom této jediné už jsme narazili jen na jednu malinkou právě vylíhlou želvičku.
Ranní pozorování jsme si vybrali, protože kluci doufali, že po ránu půjde lépe fotit, ale jednak neměli skoro co fotit a zadruhé by to i tak nešlo, protože pořád byla dost tma. Možná jsme jen měli smůlu, ale podle mě je lepší vydat se sem na noční pozorování ve 21.00 hod. Tak třeba někdy příště.
Průvodce říkal, ať na pláži zůstaneme, jak dlouho chceme, jenže Milošovi to odtud nepřišlo na východ slunce moc fotogenické, takže jsme se přesunuli autem pár kilometrů bokem tam, kde bylo víc skal.
Wádi Tiwi
Poté, co slunce vyšlo, jsme se vydali zpátky do Sur, nakoupili v místním obchoďáku a dali si snídani v coffee shopu. Naplánované jsme měli Wádi Tiwi, což znamenalo vrátit se cca 40 km tam, kde jsme byli už den předtím. Díky dálnici to ale nebyl žádný velký problém. Wádi Tiwi bylo úplně jiné než včerejší Wádi Shab. Jeli jsme cca 10 km do celkem prudkého kopce plnéhoho nevyzpytatelných zatáček do té doby, dokud to šlo. Jakmile jsme zastavili v poslední vesničce na kopci, ujal se nás jeden místní mladík a vzal nás (za 2RO) dolů směrem k řece. Byla to příjemná procházka zakončená krásným pohledem na průrvu ve skalách, ve které tekla řekla. Potkali jsme tam skupinku Italů, vedle kterých jsme večer předtím sedli v restauraci v Sur. Jinak tady žádní cizinci nebyli.
Po wádí jsme se na chvilku zastavili u moře, ale nakonec do něj nikdo nešel, protože se zatáhlo a začalo docela foukat. Brzy jsme se proto vrátili do Sur, kde jsme nakoupili a dali si oběd. Pak jsme ještě zastavili v přístavišti, kde vyrábějí typické místní lodě dhow. Člověk se tam mohl volně pohybovat a pozorovat dělníky, jak lodě vyrábějí, což bylo moc zajímavé.
Oriental Nights Resthause
Původně jsme sice mysleli, že tuhle noc strávíme v Sur (i když v jiném hotelu), ale nakonec jsme měli ještě dost času a v Sur nás nic nedrželo (a o švábí společnost už jsme nestáli), takže jsme jeli směrem k Wádi Bani Khalid a doufali, že po cestě najdeme nějaké ubytování. V městečku Al Kamil se nám nic najít nepodařilo, takže jsme zabrouzdali na internet a vyhlédli si Oriental Nights Resthause, který měl pro nás ideální polohu, protože byl přesně na odbočce k wádí, ke kterému jsme se chtěli vydat příští den.
Po cestě k hotelu jsme si navíc všimli prvních písečných dun a tak hned poté, co jsme si rezervovali pokoje (50RO bez snídaně), zajeli jsme k dunám. Byla to paráda brodit se v jemňoulinkém písku při západu slunce. Při cestě zpátky k autu jsme viděli i kostru velblouda. Večeři jsme si dali v coffee shopu, který byl přes cestu naproti našemu hotelu.
Údolí Wadi Bani Khalid
Další den jsme měli na programu Wadi Bani Khalid. Díky tomu, že jsme od něj bydleli blízko (cca 20km), byli jsme v údolí mezi prvními. Nejdřív jsme projeli několika vesničkami, až jsme se dostali na parkoviště (přišlo nám zbytečně velké, ale když jsme se vraceli, bylo už plné aut). Od parkoviště jsme šli podél zavlažovacího systému až k jezírkům. Byla to zase paráda, i když ta první jezírka byla trochu uměle upravena, byly tam altánky a na břehu (zavřený) coffee shop. Když jsme šli dál po skále, došli jsme už do přírodnější části. U jezírka plného rybiček, které vás začali ožírat, když jste se přestali hýbat, nás s Péťou odchytil malý kluk jménem Salam s tím, že nás zavede do nedaleké jeskyně Moqal. Kluci s námi odmítli jít, takže jsme se s Péťou vydaly samy. Jako obvykle jsem šla v tílku a bylo znát, jak to toho kluka zajímá, že mám holá ramena – neustále se mi snažil pomáhat a u toho mě jakoby mimovolně hladil po rameni a různě “nevinně” oplacával.
Jeskyně Mogal
Po pár minutách jsme došli k jeskyni, u které seděli 4 další místní kluci a všichni říkali, že musíme určitě dovnitř, že je to děsně zajímavé. Takže jsme šli i s naším průvodcem, který měl svítilnu. Celou dobu jsme museli skoro po čtyřech, nebylo vůbec nic vidět, vzduch byl nepříjemně teplý, a náš průvodce nám pořád svítil do očí, když nás kontroloval, jestli jdeme za ním … Konečně jsme se doplazily k jezírku. Tam nám průvodce sdělil, že jsme u konce a jdeme zpátky. Moc se nám to nezdálo, protože před námi šla do jeskyně ještě jedna skupinka, a ta někde zmizela, ale do vody se nám stejně nechtělo, všechno bylo tak podivné a stísněné. Beze světla ani bez průvodce bychom do té díry nikdy nevlezly, takže jsme byly rády, když jsme se po čtyřech vracely zpět. Já jsem si cestu ještě trochu zkomplikovala, protože jsem si nechala na očích sluneční brýle, takže v té tmě jsem neviděla vůbec nic a Peťa pro změnu sestupovala dírou v bílých kalhotech s batohem na zádech. Myslím, že tu díru tam dlouho nikdo takhle nevyčistil. Na cestě zpět si Péťa od desetiletého průvodce vzala svítilnu a chtěla nás vést, ale to jí on v žádném případě nechtěl dovolit – asi by to bylo moc, aby šel za ženou.
Když jsme vylezli ven, řekl nám jeden z kluků, kteří seděli venku, že ta voda v jezírku je naprosto čistá a že jsme se měly napít, protože je výborná. No, tak zase příště. Po tomhle krátkém výletu jsme byly obě docela upocené, takže jsme uvítaly koupačku v jezírku – nejdřív jsme zvažovaly, jestli si nechat trika, ale nakonec jsme šly do plavek a nebyly jsme jediné.
Cesta do Desert Wonders Camp
Do wádí se začali sjíždět lidé, takže jsme se zbalili a vyrazili směrem k dunám do oblasti nazvané Wabiha sands. Na internetu jsme si vyhlídli Desert Wonders Camp. Problém byl ale s cestou. Podle navigace jsme snadno dojeli do poslední vesnice před kempem, jenže pak už to znamenalo vydat se vstříc dunám a věřit, že ta cesta je opravdu sjízdná. Chvíli jsme kufrovali, až sjme dojeli k jednomu osamělému domu. Šly jsme se s Péťou zeptat na cestu. Přívítaly nás dvě ženy, které nám očividně chtěly strašně pomoci, ale neuměly ani slovo anglicky. Posunky jsme jim tedy naznačily, že hledáme něco, kde se dá spát. Ony ukázaly směrem, kterým jsme si mysleli i my, že má být kemp, tak jsme to prostě riskli. Ženy nás s Péťou posunky zvaly na pití – asi bylo neslušné, že jsme odmítly, ale jednak u auta na nás čekali kluci a taky se už blížil západ slunce a my pořád nevědeli, kde složíme hlavu.
Vyjeli jsme tedy směrem, který nám byl doporučen. Nejdřív cesta byla po rovince a šlo to, ale pak jsme dojeli pod velkou dunu. Bylo vidět, že už tam před námi někdo jel, ale my si teda vůbec nebyli jistí, že to dáme. Přeci jen jízdu v písku předtím nikdo z nás neabsolvoval a taky jsme nevěděli, co dokáže to auto. Nakonec jsme se domluvili, že já a Péťa vyběhneme nahoru a zjistíme, jestli vůbec máme správný směr. I když jsme na dunu vyběhly, stejně jsme neviděly nic dalšího než jen samé další duny, takže nakonec jsme se proběhly další cca kilometr, než jsme v dálce uviděly skupinku stanů. Místo ted bylo správné a teď se tam ještě nějak dostat autem.
Když jsme se vrátily pod kopec, kluci už měli upuštěné pneumatiky s tím, že to teda riskneme a pojedeme. Ukázalo se, že strach byl zbytečně velký, protože David dojel ke kempu v naprosté pohodě. Krom nás tam nikdo nebyl, jen dva zaměstnanci, kteří uměli anglicky asi 20 slov. Pochopili jsme, že za 20 RO na osobu nás tady nechají přespat s tím, že v ceně je i večeře a snídaně. S touhle vyšší cenou jsme počítali, takže jsme to vzali a rozhodně nelitovali, protože aspoň pro mě to byl nejhezčí zážitek z cesty. V kempu bylo asi 15 stanů, vždy pro tři bylo jedno sociální zařízení, což byla sprcha a záchod v jednom, obehnané zdí a bez střechy. V každém stanu byla postel s peřinami a noční stolek. Byla sem zavedena i elektřina, takže ze stropu visela žárovka. Uprostřed kempu bylo velké zastřešené sezení, kde se podávalo jídlo. Byl tam i samoobslužný pult s kávou, čajem, studenými nápoji a sušenými datlemi na zakousnutí.
Jen co jsme se ubytovali, jsme vyrazili znovu do dun na západ slunce. Kousek jsme vyjeli autem a pak se už každý procházel, kudy se mu zachtělo. Po chvíli se k nám v dálce přidaly ještě dvě skupinky – jeden pár a jedna rodinka Italů, které jsem už ráno viděla i ve Wádi Bani Khalid – spolu s námi to byli jediní návštěvníci kempu. Přišel za námi i jeden Ománec, který sem přivezl ten mladý pár, představil se jako vlastník kempu a byl hodně překvapený, že jsme sem dojeli úplně sami, aniž by nás někdo navigoval nebo přivedl. Prý se o to někdo pokoušel před týdnem a skončil několik kilometrů bokem.
Po návratu do kempu nám byla přichystána výborná večeře – rýže, placky, pečené kuře, zelenina, hummus… Kluci chtěli fotit hvězdy, tak jsme šly s Péťou s nimi – vzaly jsme si každá deku ze stanu a lehly si na písek. Byla to naprostá nádhera, stejně jako celý kemp, který byl osvětlen malými svítilnami. Bála jsme se, že v noci bude pořádná kosa, ale nakonec to bylo úplně v pohodě.
foto: Miloš Šálek
cestopis následující
Přidat komentář