Z Muscatu do zeleného údolí Wádí Shab
Vzhledem k tomu, že jsme na dovolenou odlétali hned po Silvestru, nebyl odjezd z Trutnova do Prahy v devět hodin ráno úplně nejlehčí, ale podařilo se. S Davidem jsme vyzvedli Miloše a celkem snadno se dostali až na letiště, kde jsme zaparkovali na hlídaném parkovišti. Nechtěně se nám podařilo zaparkovat hned vedle Davidových rodičů, kteří v té době byli také na dovolené. V letištní hale už na nás čekala Péťa, takže jsme se šli hned odbavit. Vzhledem k Davidově výšce jsme si my dva nakonec připlatili částku 650,-Kč/osoba/jedna cesta za místa u nouzového východu, kde je přeci jen více místa na nohy. Na letišti jsme si ještě stihli dát oběd a ve 13.30 hod. jsme už měli odlétat s FlyDubai směrem do Dubaie. Let však měl asi hodinu zpoždění, což nám ani nevadilo, protože jsme měli v Dubai velkou časovou rezervu. Poté, co nám rozmrazili křídla u letadla, jsme tedy nakonec vzlétli (a spolu s námi mj. i herec pan Čtvrtníček). Na letence bylo napsáno, že budeme tentokrát bez jídla, ale k našemu milému překvapení začali letušky krátce po vzletu roznášet jídlo, takže zaplatit si člověk případně musel jen pití.
Let trval 5,5 hodiny a v Dubai jsme tak přistáli před půl dvanáctou v noci (časový posun zde je + 3 hodiny). Před námi byly 4 hodiny čekání, které jsme strávili u “mekáče” a u “Paula”.
Z Dubaie jsme do Muscatu odletěli na čas ve 3 hod. 30 min. a za další hodinu jsme již přistávali v Ománu (již žádný další časový posun). Jako první jsme si museli koupit víza, která nás vyšla na 5RO (byla to víza na 10 dnů, nedalo se platit kartou, takže jsme platili v EURech, přičemž přepočet byl samozřejmě dost špatný. Obecně se nám vyplatilo spíš než měnit dolary nebo EURa, vybírat peníze z bankomatu – zvlášť když nemáme žádný poplatek za výběr). Hned na letišti jsme si v Europecar vyzvedli auto a kluci koupili místní kartu na internet. Díky tomu jsme byli v podstatě stále on-line (tedy až na den v dunách, kde nebyl vůbec žádný signál). Kartu jsme pak ještě několikrát dokupovali, protože i když někde tvrdili, že mají wi-fi, bylo téměř nemožné se na ni připojit.
Podle off-line navigace, kterou si Miloš stáhl do mobilu, jsme se přepravili k Velké mešitě. Krom off-line navigace jsme často používali i google mapy, díky čemuž jsme se v podstatě vždycky dostali bez potíží tam, kam jsme potřebovali, byť nám Miloš čas od času vybral vyloženě vyhlídkové trasy. Občas je troche problém, že většina míst má několik názvů, takže nějaký název je v průvodci, jiný na ukazateli a další v navigaci, přičemž jde vždy o jedno a totéž místo.
Velká mešita
Velkou mešitu si kluci vyfotili za východu slunce. Otvírali ji až v osm, takže jsme předtím ještě zajeli do nedalekého Lu-Lu supermarketu, kde jsme nakoupili první zásoby (i Lu-Lu otevíral až v osm, takže jsme si cca na půl hodiny dali ještě šlofíka v autě). Po nákupu jsme se vrátili k Velké mešitě, která je pro bezvěrce otevřená jen od osmi do jedenácti, takže se sem musí dopoledne. Před mešitou je spousta míst na parkování, za která se nic neplatí, stejně jako se nic neplatí za vstup do mešity. Do mešity jsme se museli zahalit od hlavy k patě – nesměly nám ženám koukat vlasy, předloktí ani kotníky. Místo to bylo moc krásné – zejména hlavní sál, kde je největší koberec na světě – 600 žen ho tkalo 4 roky a měří 70 x 60 m. Na stropě je obrovský zářící lustr s kamínky od Swarowského.
Po prohlídce mešity jsme autem pokračovali do další části města, a to k parku Al-Riyam, kterému dominuje velká kadidelnice stojící na kopci. Zaparkovali jsme opět zadarmo kousek od parku a šli si ho projít – bohužel až ke kadidelnici se dojít nedalo, takže jsme si chtěli dát aspoň kávu, jenže místní coffee shop teprve otvíral a nic jsme nedostali.
Po chvilce lelkování jsme se rozhodli najít nějaký hotel a pořádně si odpočinout. Kousíček od muscatské čtvrti Mutrah, kde je nejznámější trh (souq), jsme už z promenády zahlédli hotel Naseem, který doporučoval i náš průvodce. Zaparkovali jsme na nábřeží Cornishe, Péťa se šla zeptat na cenu hotelu a kluci šli zjišťovat, jak je to s placením parkovného – parkovné nebylo nijak vysoké, platí se od 8 do 13 hod. a pak zase od 17 do 21 hod., zdarma jsou pátky a soboty, protože muslimové mají pracovní týden posunutý. Mezi 13. a 17. hodinou mají v Ománu siestu.
Péťa se vrátila s tím, že je možné ubytovat se v apartmánu za 40 RO, takže jsme to vzali. Recepční nám navíc doporučil přeparkovat za hotel, kde se parkovné neplatilo vůbec. Bylo docela těžké najít volné místo, ale nakonec se podařilo. Apartmán vypadal dobře – dva pokoje s jednou kopelnou. Dali jsme si sklenku whisky zakoupené na letišti a pak už na 2,5 hodiny vytuhli.
Staré město
Když jsme se probrali, popojeli jsme autem do starého města, kde jsme si dali oběd – hambáče a místní placky s humusem a zvláštním kořením. Zapili jsme to čerstvými džusy z manga, ananasu a granátového jablka. Pak jsme už pokračovali k sultánskému paláci, prohlédli jsme si z dálky pevnosti Jalali a Mirani a přesunuli se zpátky do Mutrahu, kde jsme prošli místní trh. Nejčasti zde prodávali kadidlo a různé oblečení. V coffe shopu jsme si dali kávu a nějaké chuťovky a pak se už vrátili na hotel, kde padl zbytek láhve.
Daghmar
V neděli ráno jsme si dali budíček v 8,30 hod. a snídani na hotelu. Za 2 RO jsme dostali omeletu, toustový chléb, máslo, tavený sýr, marmeládu, kávu, čaj a džus. Poté, co jsme se vystěhovali z hotelu, jsme se po dálnici vydali do male rybářské vesnice Daghmar. Vlastně tam nic nebylo, ale nám se tady stejně líbilo – nasbírali jsme si krásné mušle, kluci udělali pár fotek, David si “pokecal” s místňákem, kterému se zalíbily jeho sluneční brýle. Miloš s Péťou se i vykoupali v moři, které bylo příjemně teplé. Ve vesnici nic moc nebylo, tak jsme si jen v obchodě koupili svačinu a vyrazili směrem k vesnici Dibab, u které jsme na chvíli zastavili na útesu.
Pak jsme už navštívili tzv. Ďáblovu díru – Bait al-Afrit (Hawivat Naim Park). Jde o zajímavou nádrž čisté mořské vody vzniklou propadnutím jeskynních systémů spojených s mořem. Z celého místa je udělaný jakýsi piknikový park, díra je obehnaná kamennou zídkou a dolů k vodě se musí sejít po strmých schodech. My jsem se nekoupali, ale pár cizinců zde bylo. Není to sice špatné, ale troche moc “umělé”.
Wádí Shab
Od Ďáblovy díry už to byl jen kousek k Wádí Shab, což je zelené údolí s řadou jezírek uprostřed pouště. Protože jsme měli už docela hlad, koupili jsme si v místním pojízdném caffee shopu hambáče a hot dogy a pak se už nechali lodičkou převést (1 RO /osoba/zpáteční cesta) na druhou stranu řeky. Odtud jsme šli cca 45 minut podél řeky přes kameny k velkému jezírku, kde jsme si krom Miloše rádi vlezli do chladivé vody. Je to nádherný kus přírody. Vysoké hory a tyrkysová voda, kterou lemují palmové háje. Toto místo má všechny atributy opravdové oázy. Největší atrakcí tohoto vádí je vodopád v jeskyni, kterou naleznete v závěru vádí poté, když přeplavete 2 – 3 jezírka. To jsme bohužel zjistili až později, takže jsme se spokojili s plaváním jen v prvním jezírku a vodopád neviděli. I tak se nám ve Wádi Shab moc líbilo. Bohužel jsme se museli rychle vrátit k loďkám, které prý fungují jen do 17,30 hod.
Hotel Sur
Dali jsme si kafe a pak už jeli do městečka Sur, kde jsme našli levný 4-lůžkový pokoj v Hotelu Sur (25RO). Cena bohužel odpovídala kvalitě a velikosti pokoje. Takže krom postelí se na pokoj už nic nevešlo, sprcha byla spojená se záchodem a dopřála nám komfort osprchovat se v sedě. Večerní společnost nám dělalo taky pár švábů, kteří nepřežili uvítací výbor v podobě Davidovy boty. A jak se ukázalo, tak nás tato společnost provázela i ráno… Na cestě do Sur jsme ještě udělali malou foto pauzu u rafinerie – zaujal nás komín, ze kterého šlehal oheň.
Z pokoje jsme brzo vypadli a šli hledat něco k večeři. Prošli jsme střed města a bohužel nikde nic moc zajímavého ke snědku nenašli, jen samá krejčovství, holičství a prádelny. Nakonec jsme zapadli kousek od hotelu do klasické místní restaurace a vcelku dobře se najedli. Krom objednaného jídla nám donesli ještě spoustu dalších věcí – placky, zeleninu, vodu apod., tj. výsledná cena byla vyšší, než se kterou jsme počítali. Na pokoji jsme se posilnili Metaxou přivezenou z domu a šli spát, protože nás druhý den čekal hodně časný budíček. Z recepce hotelu jsem totiž zarezervovala ranní pozorování želv při kladení vajec v nedaleké rezervaci.
foto: Miloš Šálek
Přidat komentář