NP Aigüestortes
Tak sem minulý týden opět zavítala do svého oblíbeného NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici. Původní plány byly trochu odvážnější, ale nakonec mě vyhnalo počasí, tak z toho vznikl tip jen na takový 1-2 denní výlet (záleží na tom jak rádi vstáváte a jak ste fyzicky zdatní). Výhodou je, že začnete a skončíte na stejným místě – ve vesničce Espot.
Z Espotu se jde k chatě Refugi Josep Maria Blanc. Možností, jak se tam dostat je několik – buď půjdete pěšky (značka začíná v centru Espotu- nalevo od náměstí). Stoupání není moc prudký, ale je trochu dlouhý a nudný, jde se povětšinou lesem z kterýho vyjdete až cca po 2/3 cesty, pak se napojíte na kamenitou cestu a trochu se vám otevřou výhledy. Časově počítejte tak 3,5 hodky až na chatu. Pokud se vám tohle nechce dupat, můžete vzít taxi, které vás hodí až na chatu. Poslední možnosti sem si všimla až včera (nikdy sem to nešla), vede ještě jedna cesta z parkoviště, které je asi 4 km za Espotem a vychází se odtud k Estany de Sant Maurici.
Josep Maria Blanc je roztomilá chata na břehu jezera Estany Tort de Peguera (kdyby ste tam třeba chtěli spát a chata byla zrovna zavřená, v levý části se nachází otevřená místnost, kde se dá přespat- sou tam matrace a deky).
Od chaty nejdřív přejdete přes kopeček mezi jezery Estany Tort a Negre de Peguera, přejdete hráz, aby se vám za chvilku při docela prudkém stoupání otevřely krásný výhledy dolů na obě jezera s chatou. Stoupání je sice prudký, ale krátký a brzy se ocitnete u jezera Estany de Coveta. Tam vás značka stočí doleva, obejdete další jezero (Estany de Llastra) a za chvilku potkáte rozcestí. Od chaty je to cca hodinka. Od rozcestí kousek nastoupáte do dalšího údolíčka, tím projdete nakonec a zprava začnete obcházet a pomalu stoupat kolem jezera Estany Gran de Peguera až do sedla Coll de Monestero. Z křižovatky je sedlo psaný hodinku, v zimě mi to vzalo 1,5 hod, ale stoupání je to příjemný, máte poměrně malý převýšení na docela dlouhým úseku a jak cestou, tak ze sedla se vám tradičně otvírají nádherný výhledy na okolní hory a do protějšího údolí Vall de Monestero.
Ostatně tímhle údolím během několika následujících hodin naklesáme 700 výškových metrů až k jezeru Estany de Sant Maurici. Klesání začíná docela prudkým sešupem, předpokládám, že v létě tudy povede cik cak cestička, já to po sněhu mastim kolmo dolů. Za největším krpálem se cesta stáčí trochu doleva, aby nás dalším sešupem dovedla na rozcestí s pěšinou z Coll de Peguera. Odsud pokračuju dolů po pravé straně údolí, kudy naklesám prakticky až dolů do údolí, kde se cesta konečně narovnává a jde se téměř po rovince. Brzo potkávám Estany de Monestro, kde dávám pauzu.
Mám docela dost- stále tu všude leží asi 0,5 metru sněhu a díky poměrně teplému počasí se slušně bořím. Od jezera mi přišla cesta trochu nekonečná, úplně sem totiž netrefila cestu, přišlo mi, že mám jít víc vrchem, tak sem tam bloudila, klopýtala a zapadávala mezi kameny a stromy. Až mi přišla na mysl spásná myšlenka, že bych měla zase víc do údolí, kudy taky opravdu vede cesta. Tady níž je už les, což je orientačně vždycky trochu problém, protože přes stromy toho moc nevidíte a všechno kudy tekla/teče/ voda vypadá jako pěšina. Naštěstí už sem docela nízko (kol 2100-2200m) a sníh je občas odtátý, díky čemuž sem si pár metrů pod sebou všimla krásný, docela široký cestičky. Ta mě dovede k takový podmáčený části cesty přes kterou vede soustava pěšin a lávek (které podstatně ulehčují hledání další cesty J ), odkud pak už bez problému docházím přes hráz k Estany de Sant Maurici. Je něco před 13 hod., takže cesta dolů mi vzala necelý 3 hodiny. Na Sant Maurici dávám pauzu, vařím oběd a krmím kachny. Ani ne za hodinku začíná mrholit. Sice ještě přemýšlím, jestli to nerisknout a nepokračovat dál, ale první zahřmění mě přesvědčuje, že ne. Balím věci a po široký cestě sbíhá zpátky do Espotu. Právě včas, postupně se přidává fresh větřík a mrholení nabírá na intenzitě. Ze spodu už jen vidím hory zahalené v mracích.
Přidat komentář