Radotín – Berounka

Místo u řeky

První prosincové ráno, nebe začíná hrát barvami. Už dlouho jsem  nebyla u Berounky.  Dostat se  k Berounce včas není v mých silách. Radotín je už mnoho měsíců rozkopaný a kolony aut nám komplikují život. Radotínský přejezd, ten by mohl také vyprávět. Dostat se z ulice Strážovské autem ke škole a přiblížit se tak k nábřeží mi trvá přes půl hodiny. Neskutečné! Vycházející slunce na mě nepočkalo.

Nevadí, scházím po velkých schodech. Místo u řeky v  mrazivém  počasí  s  pohledem  na řeku mi vlastně vhání úsměv do tváří. Je tu tak krásně. Jdu nejdříve směrem k Ondřejovi kolem kamenného poloostrova s mlýny, kde je vždy mnoho ptáků. Velké kamenné srdce ve vodě mi trochu vhání slzy do očí, zapaluji svíčku a ten plamínek posílám tam nahoru do nebe!

Přichází paní s taškou plnou pečiva a ptactvo se divoce rozlétá na všechny strany. Je to v tom ranním světle jak v hororu Ptáci. Pokračuji pak na opačnou stranu kolem lávky, biotopu  až ke koňským stájím. Krásné měkké světlo dokresluje pohádkovou námrazu všude kolem.

Potkávám několik běžců. Pozdravíme se a i ten ranní úsměv je balzámem na tu divnou kovidovou dobu. Zpět se vracím jinou cestou a příjemnou ranní  procházku končím u výběhu koní.