Při naši dovolené v krásných Tirolských Alpách ve městě Unterkirchen-Leutasch jsme se dozvěděli, jak dokážou být hory zrádné. První den po příjezdu bylo nádherné počasí, sluníčko a nebe bez mraků. Proto když nám před hotelem přistál vrtulník horské služby, tak jsme si mysleli, že mají asi nějaké cvičeni. Po chvíli, ale přistál ještě policejní vrtulník a přijely dvě policejní auta a černé auto, kterému jsme nejdříve nevěnovali pozornost. Asi po 5 minutách se vrtulník záchranné horské služby vznesl a za cca 10 minut se vrátil se zavěšeným záchranářem a dvěma malými kluky. Poté se vrtulník opět vznesl s jedním záchranářem a brzy se vrátil s maminkou. Pak jsme si teprve všimly velkého černého auta. Bohužel budoucnost už nevěstila nic dobrého. Policejní vrtulník se vrátil již s méně šťastnou posádkou a tělem tatínka. Tato skutečnost nás velice zasáhla a moc se nám do kopců nechtělo.
Několik dalších dní nám počasí nepřálo, takže žádný velký výstup do hor nehrozil. V pátek se ale udělalo nádherně a my jsme se rozhodli, na doporučení našeho domácího, vydat se prý na bezpečnější protější kopec do Söllerpassu s výstupem k horské chatě Melierhütte, než se stala ta smutná nehoda na Groβe Ahrnspitze. Jen nám řekl, že kousíček budeme muset lézt po čtyřech, tak jsme si řekli, že to snad nebude tak těžké, i když v mapě byla cesta značena černou, barvou což značí velkou obtížnost a cesta na protějším svahu byla červenou barvu, která značí střední obtížnost. Celý výlet bychom měli, dle slov domácího, zvládnout za 8 hodin.
Ráno jsme se pořádně vybavili jídlem a pitím, vzali jsme si potřebné oblečeni, ale zapomněli jsme si opalovací krém, což jsme pocítily hned večer.
První stoupání bylo sice prudké, ale po upravené stezce. Na konci první části cesty jsme se ocitli v nádherném údolí mezi skalami se stádem koní. Na obzoru svítil měsíc a do zad nám peklo dopolední slunce. Úplná idylka.
Když jsme dorazili doprostřed pastviny k rozcestníku, zjistili jsme, že naše cesta míří přímo kolmo na skalní stěnu, která rozhodně nevypadala prostupně. I přesto jsme se odhodlali a vydali naznačeným směrem z rozcestníku. Asi po 300 metrech jsme přišli ke stezce, která byla na půl zbořena sesuvem půdy. To nás ale nezarazilo a úsek jsme překonali. Cesta se ale začala zhoršovat a v podstatě pořád jsme lezli po čtyřech a hledali místa kde se chytit. Nakonec se z toho stalo regulérní lezení po skalním masivu bez jištění. V jednom úseku už jsme přemýšleli, že se snad i vrátíme, ale cesta zpět byla pro nás ještě nepředstavitelnější než cesta nahoru, a tak jsme lezli dál a dál. Aby naše psychická odolnost klesla na bod mrazu, stačilo střetnutí se zmijí na deset centimetrů, kdy jsme si jí málem spletly s kořenem a brali ji jako ideální bod pro zachycení. Soustředění na to, aby člověk nespadl, nesáhl na jedovatého hada, a nebo se mu neuvolnil kámen pod rukou, byl tak vyčerpávající, že dosažení vrcholu sedla pro nás bylo vysvobozením. Když jsme konečně dosáhli vrcholu sedla (2 211m n.m.) měli jsme za sebou přibližně dvě hodiny nebezpečného lezení, kde není radno se příliš koukat dolu. Pak nás ještě ale čekala cesta přes měsíční krajinu plata, která nebyla už tak těžká, jen na konci nás ještě čekal úsek s řetězy, ale tady už jsme se cítili trochu bezpečněji, když jsme se měli čeho držet. Konečně jsme dolezli k chatě Melierhütte ve výšce 2 375 m n.m. Byli jsme docela překvapeni, když jsme na vrcholu spatřili mladou těhotnou ženu se psem, ale pak jsme zjistili, že sem dorazila z německé strany, kde je cesta dobře udržovaná a není příliš náročná. V chalupě jsme vyzunkli citrónovou limonádu a vydali se lehčí cestou Via Alpina dolu, tedy na mapě značenou červeně. Horní úsek vedl přes pole uvolněných kamenů, které se pod každým krokem sesouvaly. Pak už cesta vedla po schůdné stezce až dolů. Poslední úsek cesty byl opět docela nebezpečný. Prudké klesání po mokrých kamenech nešlo slézt ani za pomoci hůlek a tak nezbývalo nic jiného než si sednout na zadek a sešoupnout se o kousek níž a tak dále a dále.
Nakonec jsme celý okruh zvládli pod devět hodin. Cestou k parkovišti jsme potkali starší pár, který na vrchol sedla vylezl hned po nás, ale na vrcholové chatě jsme je už neviděli. Ptali jsme se jich, jak se tam octli a oni nám řekli, že to zase slezli stejnou cestou dolů. Tohle asi nikdy nepochopíme, protože sami jsme si ještě druhý den nebyli jisti, zda jsme to opravdu vylezli a jsme živí.
Buďte vždy opatrní a nepřeceňujte své možnosti!!!
GPS záznam z cesty můžete zhlédnout zde. Doporučuji si track stáhnout v KML o otevřít v Google Earth
Pěkný článek a ještě hezčí fotky, až mi z toho naskočila husí kůže – to musel být zážitek taková dovolená.