Co mají společného Zpívající fontána, Olympijský stadion a Berlínský pavilon v Barceloně? Ne, máte pravdu, kromě toho, že jsou to památky z 20. století, a že se nachází při hoře Montjuic, nemají společného vůbec nic.
Začněme třeba Zpívající fontánou, která byla postavena v roce 1929. Jestli si říkáte: „No jo, další fontána- nuda“ tak se opravdu velmi mýlíte. Během turistické sezóny zde od čtvrtka do neděle probíhá představení, které navštíví i tisíce lidí. Proto doporučuji přijít dřív a najít si tak příjemné místo k sezení třeba na místním schodišti. Fontána začne chrlit nekonečné množství vody ještě před západem slunce přesně ve 20:30. Nejdřív se jedná jen o takový nácvik neboli zkoušku, jestli všechno funguje tak, jak má. Slunce postupně zapadá a náměstí se plní lidmi. Pouliční prodejci všech možných cetek obchází místní turisty a nabízí své zboží. A pak to začne. Nad hlavami se rozezní chorály vážné hudby. Fontána mění barvu a různé prvky střiků podle tónů klasiky.
Absurdní je reakce turistů, kteří místo toho, aby si daný okamžik vychutnávali, zírají do svých kamer a foťáků na video, které točí, a které poté budou moci vidět nekonečně mnohokrát, až se vrátí z dovolené do svých domovů. Netuším, jak dlouho celé představení trvalo, ale mě to připadalo jako pár minut. Během té doby jsem nedokázala odtrhnout své oči od vodní masy, která ve své jednotnosti a roztříštěnosti tvořila pohybující se a měnící se hmotu. Něco nádherného. Zážitek, který stojí za to navštívit. Navíc se zde neplatí žádné vstupné, hudba se prý mění každým dnem, a tak zde při troše štěstí, můžete vychutnat i Smetanovu Vltavu.
Téměř hned vedle Zpívající fontány můžete navštívit slavný Barcelonský pavilon Miese van der Rohe. Jedná se o repliku pavilonu pro německou expozici na barcelonskou mezinárodní výstavu, která se zde konala v roce 1929. Repliku proto, že hned po ukončení výstavy byly všechny pavilony rozebrány a odstraněny. Mies van der Rohe se však postupem času stával stále více a více slavným, a proto došlo v roce 1986 k rekonstrukci celého objektu. V současné době je prostor za malý poplatek otevřen široké veřejnosti a i po 36 letech vypadá stále jako nový. Návštěvníci tak mohou obdivovat Miesovu minimalistickou práci, která seskládá z použití jednoduchých, čistých materiálů jako je kov, sklo, onyx, travertin a různých druhů mramoru. Prostor je analogický s Vilou Tugendhat, která se nachází v Brně v Černých polích. Aby taky ne, když se jedná o dva projekty ze stejného období a od stejného autora.
Na rozdíl od Vily Tugendhat je zde zapojen další prvek: dvě výrazné vodní plochy. Jedna je na otevřeném prostranství před stavbou. Její funkce je optické dokončení půdorysu stavby. Druhá je naopak poměrně intimní, „schovaná“ za budovou a doplňuje ji bronzová socha Alba od Georga Kolbeho.
Olympijský stadion (Estadi Olímpic de Montjuïc) byl postaven již v roce 1929 nedaleko nad Zpívající fontánou a Berlínským pavilonem. V roce 1983 byl podle projektu Rafaela Monea rekonstruován. Stalo se tak v rámci příprav na XXV. letní Olympijské hry, které se zde konaly v roce 1992. Stadion má kapacitu neskutečných 60 000 míst. A nyní slouží k různým akcím, od sportovních aktivit po koncerty zahraničních hvězd.
Přidat komentář