CESTA DO MIRI – NAKONEC BRUNEI
Dlouhá asi 9.hodinnová cesta nočním autobusem. Jak nám včera Annie poradila, ve Scuba Junkie nabízejí tento bus za 70 ringitů, ale pokud se člověk trochu projde, ani ne 10 minut chůze, jízdenku pořídí přímo na autobusáku za krásných 50 ringitů. Je zde asi 5 společností a všechny busy vyrážejí naráz, my zvolily společnost Sabaiah Expres, myslim – prostě takovej pěknej fialovej bus. Posádka byla extrémě příjemná, při každé zastávce jsme dostávaly povinnou cigaretu, samozřejmě proběhlo i povinné focení a když kluci viděli, že je nám v té šílené klimošce opravdu zima, tak nám přes ní hodili závěs. Prostě jsme měly standartně nadstandartní péči až do Kota Kinabalu (KK)…
Kota Kinabalu
Do KK jsme dorazily okolo 5.hodiny ranní a tady jsme zjistily, že odsud to do Miri nejede, musíme prý na jiný terminál autobusu. Paráda, taxikáři nás samozřejmě chtěli natáhnout a tvrdili, že jediný autobus jede v 7 ráno. Že je dopravní zácpa a musíme okamžitě vyrazit, abychom to stihly, cesta trvá asi hodinu. Jelikož jsme jim to moc nevěřili, řekly jsme, že za tyhle prachy nikam nejedem. Za chvíli se objevil jeden Němec a tak jsme vymysleli strategii, pojedeme všichni společně a víc jak 20 ringitů mu prostě nedáme. Nakonec se k nám přidala ještě jedna místňačka. Cestou na terminál jsme si chvilku povídali s Němcem a nakonec jsme dospěly k názoru, vystoupit s ním v přístavu a sednout na loď do Brunei.
Lodí do sultanátu Brunei
Sultanát Brunei je jedna z nejbohatších zemí světa díky ropnému oleji, má pouhých 370 000 obyvatel. Místní obyvatelé neplatí ani daně, ani školství ani zdravotnictví. Dá se tam jet i busem a pokud jste sběratelé razítek do pasu, busem jich dostanete aspoň deset!!! Cesta lodí je prý ale mnohem příjemnější., Němec už to busem absolvoval a jelikož už v Brunei i byl bylo ideální cestovat s ním, vracel se tam za novými přáteli na svatbu. Cesta lodí byla fajn, i když my jsme byly úplně hotové, dlouhá cesta busem, ráno čekání 4 hodiny na loď a před námi několikahodinová plavba s jednou zastávkou na ostrově Labuan, bude ještě pěkně dlouhá.
Zastávka na ostrově Labuan
Konečně přijela lod a my vyrazili do Labuan. Tam jsme potkali další dva Čehy, sympatický páreček, kteří měli v plánu ještě hodně zemí, dali jsme si společný oběd a pokračovali už celá početná skupina do Brunei.
Imigrační
V Brunei jsme se obávali nějakých imigračních potíží, naše špinavé a smradlavé oblečení moc nepůsobilo jako záruka, že jsme třeba neutekly z Filipín, barvička naší kůže už se taky pomalu blížila místňákům a tak jsme se na imigračním dost zapotily. Nakonec vše dobře dopadlo a my byly vpuštěné do země. První dojem? Vypadá to tady dost podobně jako na celém Borneu, ale už je tu trochu čistěji. Máme velké štěstí, zrovna nám jede autobus do města, sedáme do busu a povídáme si s Čechy. Blížíme se do města, všude luxusní a velká auta, silnice nádherné a úplně prázdné. Češi vystupují a my pokračujem do centra hlavního města Bandar Seri Begawan.
Bandar Seri Begawan
Centrum je čisťounké, všude zeleň voda. Je zde ale neskutečné vedro, jak se dovídáme od místních, už zde celé 3 měsíce nepršelo. Vydáváme se na cestu do jediného hostelu, který se tady v Brunei nachází. Jde o nejlevnější ubytování v zemi, ještě v roce 2014 se zde dalo i zdarma koupat v krásném bazénu, který se nachází v tomto komplexu. Dnes už to možné není, celý komplex je sportovním centrem pro mladé a veškerá sportoviště jsou určena pouze jim.
Hostel v Bruneji
Zajímavostí tohoto hostelu je totální oddělení mužské a dámské budovy a přísný zákaz vstupu opačného pohlaví, zákaz žvýkání a další nesmysly. Ano tato země má svá striktní pravidla, ale zas tak drsné jak sme si myslely to není, žádné zahalování do burky na ulici a podobně. Je to celkem svobodný sultanát.Ubytovat se není ještě úplně jednoduché, protože majitel tu není, necháváme si věci v kanceláři a domlouváme si schůzku na později. Jdeme se podívat do města, hlavně někde najít Wifi – už bychom ji potřebovaly, a tak nám nezbývá než vyrazit do Burger Kinga. Vyřídíme Wifi a pak už vyrážíme na ubytko.
Do víru velkoměsta
Proběhne papírování a pak už jen do víru večerního města, V našem „velmi oblíbeném“ Lonely Planet jsme si našly, že se můžem podívat na sultánův palác a nejhezčí je z vody a z nějakého parku. Vyrážíme k molům, abychom si najaly převozníka a dojeli tedy k paláci, večer je prej nejkrásnější. Zase nás chtějí natáhnout a tak odmítáme, až asi osmý převozník nám konečně odkývne vše, co jsme chtěly a my natěšené vyrážíme někam do dáli.
Nepřístupný palác
Dojedem do blízkosti paláce, ten ale není vůbec vidět, je tak schovaný v obrovské zahradě, že mu jen malinká špičička vykukuje. Těšíme se, jak se přiblížíme, ale převozník nás otáčí a my se pomalu vracíme zpět. Obě nechápem a on nám vysvětluje, že areál paláce je veřejnosti nepřístupný (mimo Ramadán) a tak máme prostě smůlu. Nechce se nám absolvovat stejná cesta zpět a tak se necháváme vyhodit někde v čoudu na molu, že už nějak domů dojdem pěšky. Trochu jsme zabloudily, ušly pár kiláčků, ale nevadí stavily se v supermarketu, nafotily noční krásnou mešitu a totálně utahané, už bylo něco okolo půlnoci, se vydaly do hostelu. Naštěstí jsme od Němce věděly, že v noci je hlavní vchod do komplexu uzavřen a že se to musí celé obejít, my samozřejmě zvolily špatnou stranu obcházení a tak si daly ještě takové menší kolečko navíc.
Trest smrti raději né!
Ještě večer jsme potkaly Němce, který se nestihl včas ubytovat a prosil nás o možnost spát u nás v dámské sekci. Nám by to nevadilo, ale na pokoji jsme nebyly samy a trest smrti, nebo co by nám mohlo hrozit, jsme taky riskovat nechtěly. Naštěstí se objevila kompetentní soba s klíčem od pánské části a problém byl vyřešen. Rychle jsme vytuhly a vůbec jsme netušily, co nás čeká druhý den….
Přidat komentář