NP Manyara
Ráno jsme si zase přivstali, abychom viděli východ slunce nad národním parkem Manyara, na který jsme měli kouzelnou vyhlídku. Bohužel v Tanzanii byl skoro pořád opar, takže sluníčko nebylo vidět hned, ale teprve až když vystoupilo výš na oblohu. V sedm hodin jsme již vyráželi na dlouhou cestu k jezeru Natron.
Za odbočkou k jezeru končil velice brzy asfalt a cesta byla zpočátku prašná, později spíš kamenitá a pořád nám není jasné, jak se dá k jezeru dojet v období dešťů, protože i teď to byla občas síla a každou chvíli jsme „brodili“ vyschlé říčky. Zhruba po hodině jízdy jsme zastavili u cesty, abychom se trochu nasnídali. Hned se kolem nás vyrojili místní děti Masajů. Potkávali jsme je pak celou cestu, jak pásli kozy a krávy nebo si prostě jen tak hráli. Krajina kolem cesty byla kouzelná, měli jsme výhled na hranice kráteru Ngorongoro, na sopku Ol Doinyo Elongo a samozřejmě na zvířata – zebry, pakoně, čápy … Cestou jsme projeli celkem přes tři brány a u každé zaplatili vstup (10 + 10 + 15 USD/osoba). U poslední brány k nám přistoupil průvodce, který nás za 10 USD/osoba vzal na krátkou pěší procházku k jezeru Natron a za dalších 10USD/osoba k nedalekému vodopádu.
Jezero Natron
Jezero Natron nás trošku zklamalo. Nejkrásnější je totiž v červnu, kdy je po období dešťů plné vody a růžových plameňáků. Nyní bylo vyschlé, resp. čím dál jsme šli, tím víc jsme se bořili do bahna. Pelikánů jsme sice viděli hodně, ale poměrně z velké dálky, protože blíž to k nim přes to bahno prostě nešlo. Vedle jezera se tyčila sopka Donyio Lengai. Po procházce jsme jeli zaplatit do „kanceláře“ poplatky za průvodce. Podařilo se mi vrazit hlavou do velké plechové cedule, takže jsem si bouli přivezla až do Čech. Bylo vedro a tak jsme se rozhodli odjet do nedaleké vesnice pro něco k pití. Spát jsme chtěli původně přímo u Masajů, ale to se nám nepodařilo, takže jsme skončili v jediném místním guest housu (ještě je možné spát v kempu ve stanech). Guest house nám nejprve nabízeli za cenu 20 USD/osoba, ale to se nám zdálo šíleně přemrštěné, takže už jsme byli rozhodnutí, že se radši ještě ten den vrátíme do našeho známého Panorama Safari Campu. Nakonec však majitel guest housu vyměknul a cenu snížil na 10 USD/osoba. K dispozici bylo 5 pokojíků, takže jsme je obsadili všechny s tím, že Verča s Petrem spali spolu. Docela jsme je litovali, protože postel byla celkem úzká, navíc omezená moskytiérou a noc byla supertropická (cca 30°C), proto se moc dobře nevyspali.
Poté, co jsme se dohodli na ubytování a dali si oddech v místní restauraci, kde jsme vyzkoušeli i jídlo typické pro východní Afriku – ugali (těžká polenta z kukuřičné mouky), jsme se s průvodcem vydali k vodopádu. Řidič nás přiblížil asi 10 min. autem a pak jsme šli cca 45 minut pěšky – museli jsme slézat skály a brodit řeku, což se nám chvilkami zdálo až nebezpečné, ale odměnou byl krásný ideálně studený vodopád a přírodní výřivka. Cestou zpátky jsme potkali skupinku Holanďanů, které jsme již ten den ráno míjeli na začátku cesty k jezeru – jeli těch cca 110km v šíleném vedru i terénu na kole! Měli náš velký obdiv.
Masajové
Po návratu do vesnice jsme se ubytovali a nakoupili od místních Masajů první dárky – většinou šlo o náramky, jen Martin si koupil mačetu. Potkali jsme se i s Naomi, na kterou nám dali kontakt chlapi z Trutnova, kteří byli v Tanzanii rok před námi. Říkali nám, ať ji pozdravujeme, stejně jako Rebeccu. Když jsem se na obě ptala našeho průvodce, byl překvapený a říkal, že snad kdokoli přijede z Čech, tak se ptá právě na tyhle dvě ženyJ No, Rebecca už se přestěhovala do Mto Wa Mbu, ale s Naomi jsme se opravdu setkali. Na večeři jsme zašli do stejné hospody jako v poledne. Řekli jsme, že bychom rádi nějaké maso, zeleninu, rýži a ugali, tak nám to na ohništi majitelka připravila. Maso jsme identifikovali jako kozí. Celá večeře včetně pití nás vyšla celkem na 30.000 TZS.
Pondělní budíček jsem měla už v 5.30 hod., když mi do pokoje vlétl mega chroust (nebo něco podobného). Sice se mi ho podařilo během 10 minut dostat ven, ale usínat už nemělo cenu. Ostatní se brzy začali taky budit, takže jsme si společně počkali na východ slunce, byť ho opět trochu kazil opar z mraků. Kolem té půl šesté bylo neskutečné vedro, ale kupodivu se to během hodiny zmírnilo a dalo se zase dýchat. Z vesnice jsme vyjeli v 7.30 hod. a tentokrát viděli mnohem víc zvířat než na cestě sem – poprvé jsme se potkali se šakalem nebo hyenou.
Cesta do dalšího národního parku – Manyara nám zabrala cca 3,5 hodiny. Na chvilku jsme zastavili v Mt Wa Mbu na trhu a nakoupili jsme banány a mango. V NP Manyara nás docela překvapilo, že vstup se nedal platit v hotovosti, ale jen platební kartou, příp. jakousi předplacenou kartou, kterou je možné získat v cestovních kancelářích. Snažili jsme se sice hádat, ale marná snaha, nakonec Lenka vytáhla kartu a celé to zaplatila (úplně stejná cena jako v NP Tarangire).
Ze zvířat, která jsme viděli, jsme byli opět vedle – sloni, bůvoli, zebry, opice, žirafy a hlavně kouzelní hroši. V parku je místo, kde se dá vystoupit z auta na takovou vyvýšenou lávku a pozorovat tak zvířata trochu z nadhledu.
Cestou zpět do Arushi jsme se opět stavili na trhu pro ovoce (banány, mango, papája, avokádo a ananas) a pro další suvenýry (náhrdelníky, dřevěné sošky, masky…). Protože cesta z Dar es Salaamu do Arushi nás zrovna nenadchla, rozhodli jsme se poptat se na místním letišti, na kolik by nás vyšla letenka z Arushi přímo na Zanzibar. Ačkoli to byl neplánovaný výdaj, odhlasovali jsme nakonec jednohlasně, že za cenu 185 USD/osoba letenky koupíme a ušetříme si tak jeden den a spoustu nervů. Část peněz bychom i tak utratili za autobus do Dar es Salaamu a trajekt na Zanzibar. S sebou jsme však neměli dostatečnou hotovost, takže jsme na letišti nakonec nechali zálohu 600 USD s tím, že zbytek doplatíme ve středu.
Peníze investované do letenek nám samozřejmě chyběly, takže poté, co jsme se vrátili do Arushi a ubytovali se opět v guest housu Coyote, se kluci vydali najít bankomat. Podařilo se jim vybrat nějaké šilinky, takže bylo na večeři, kterou jsme si dali na ulici kousek od hotelu – výborné špízy z grilu za cenu 300ZTS/špíz a omeletu s hranolkami. Celkem jsme za jídlo vč. pití utratili 22.500 TZS.
Přidat komentář