Ko Tao

 Cesta hrůzy 

Ráno neprší, ale fičí vítr a vlny jsou ještě větší než včera. Honza navrhuje cestu na jih Thajska noční lodí. Při pohledu na tříštící obrovské vlny rezolutně odmítám. Na takovou loď mě nikdo nedostane! Po několika deštivých dnech jsme rozhodnuti, ač neradi, z ostrova odplout. Máme neradostné zprávy, že byla pozastavena lodní přeprava z ostrova. Balíme, odjíždějí i naši sousedi . Ti se vracejí zpět do Evropy. Jsou smutní, moc se jim tady líbilo a počasí je nemile překvapilo. Dívka navíc již dva dny trpí nějakou nemocí , má vysoké teploty.

Je 12 hodin, jdeme vrátit klíče od bungalovu a objednáváme odvoz do přístavu. Sedíme naposledy v restauraci nad mořem a ještě se kocháme  nádherným panoramatem a nádhernou silou samotného okamžiku. Loučíme se s malým ON  a báječnými rodiči maminkou POM a taťkou JEE. Loučí se s námi i barmský číšník a kuchařka. POM mi šeptá do ucha, že před chvílí připlula její maminka  a že cesta po moři byla strašná ! V přístavu nám oznamují, že první loď do Champungu vypluje asi za hodinu. Svítí slunce a my stojíme s dalšími turisty na dlouhém molu. Mezi námi běhají Thajci a pořád nás postrkují na levou stranu. Když v dáli konečně spatříme loď, máme hned lepší náladu. Ne však na dlouho.

Loď hrůzy

Vystupující pasažéři se tváří divně, jsou bledí a vystrašení, několik jich zvrací. Nesměle se ptám starších Angličanů, jaká byla cesta? Jenom kroutí očima a naznačují obrovské vlny. Otázku položím ještě jednou a odpověď je snad ještě výmluvnější. Odmítám na loď vstoupit, ale  čekající dav nás tam pomalu dostrká a tak společně se Sárkou a Honzou vstupujeme na „loď hrůzy“!

Hned ve dveřích, místo pozdravu, nám strčí do rukou igelitové pytlíky. Na svačinu to asi nebude! Loď je moderní a prostorná. Sedačky jsou rozmístěny jako v letadle. Po stranách jsou velké televizní obrazovky.Vyplouváme. V zálivu je plavba celkem příjemná. Pomalu vplouváme na širé moře . Na obrazovkách běží film s Tomem – Cruisem Impossible 3 . Nevím jaký je děj, ale vždy vytřeštím oči, když slyším sirény. Naše  loď se začíná v obrovských vlnách naklánět. Rázná hudba ve filmu přesně vystihuje atmosféru na lodi.  Lidi blednou , někteří se snaží dopotácet na toaletu. Kolem nás se postupně pohybují spíše bledé trosky než lidské bytosti. Chvílemi je slyšet výkřiky, zděšení.Ve chvíli, kdy jsme úplně nakloněni a opět řinčí sirény se mi vše propojí. Hledám pod sedačkou vestu a chci běžet na palubu. Nevím , co je film a co skutečnost. Jsme hermeticky uzavřeni a tak jenom pozoruji na palubě lodivoda, který se stěží drží na nohách a je promáčený na kůži. Znova nás míjí německý turista, tentokrát dřímá v ruce igelitový pytlík s nevábným obsahem. Kymácí se nebezpečně nad Honzou a já jenom trnu, aby pytlík neupustil.Výraz v jeho tváři ukazuje nesmírné utrpení. Až do konce plavby jej nespatříme. Sárka na chvíli usíná. Je bledá a přeji si, aby se vzbudila až u břehu. S Honzou upínáme zrak do jediného bodu, vše se houpe. Dva mladíci vedle popíjí pivo z lahve, je pravda , že ne dlouho. Přejeme si jediné, být už na pevnině. 15 minut před dojezdem je Sárka bledá jako křída a žaludek to již nevydrží. Jsme v přístavu.

Vlakem do Trangu

Loď, kterou opouštíme je v katastrofálním stavu. Uvnitř se nedá dýchat a při vstupu na palubu jsme jako v ráji. Moře kolem nás je stále rozbouřené a zakalené. Odvážejí nás do města.Velmi těžko na poslední chvíli získáváme lístky na vlak do Trangu v jižním Thajsku. Lůžkový vlak již byl vyprodán a tak v noci vyrážíme. Zbyl na nás vagón č.4 .