Raft na suchu
Protože jsem kvůli včerejšímu odpolednímu výletu do hor minula západ slunce, rozhodla jsem se vstát alespoň na jeho východ. Budík, který jsem nastavila na šestou ranní, jsem po výhledu z okna, kde se teprve začala barvit obloha, posunula na 6:30. Růžová, žlutá a červená barva oblohy předestírala začátek nového dne. Kvůli smogu a prachu se ale rudý kotouč neobjevil ani za další půl hodinu.
Slunce se schovávalo za nízkým oblakem smogu až do osmé ranní, kdy začali vstávat i moji spolucestovatelé. K snídani jsme dostali stejně nechutné toasty, marmeládu a džem jako předchozího dne. Nejlepší částí byly opět vajíčka, ze kterých King Kong tentokrát udělal omeletu. Zabalili jsme si věci a vyrazili zpět druhou stranou do údolí.
King Kongovi to tentokrát šlapalo moc dobře. Jeho tělo bylo poháněno gravitační silou mnohem rychleji, než naše. Francouzsky, které na výlet vyrazily pouze v žabkách, měly co dělat, aby se cestou do údolí úplně neztratily. První zastávkou byl vodopád, dnes daleko větší, než ten ze včerejška. Pobyli jsme třicet minut, a pak se vrátili zpět na cestu směrem do údolí. Kde jsme potkávali stále další a další skupinky turistů s průvodci. Jako by se všichni turisté z Chiang Maie právě dnes rozhodli navštívit zdejší vodopád.
V tichosti jsem vzpomínala na svůj včerejší soukromý výlet na vrcholky zdejších hor. I přesto, že jsem se v pralese ztratila, byla jsem ráda, že jsem alespoň něco viděla a během těchto třech nudných dní zažila.
Došli jsme do údolí, kde na nás čekal oběd-další suchá rýže se zeleninou. „Už zase jsme na uměle vybudovaném místě pro turisty,“ povzdychla jsem si. Když jsem všude okolo sebe uviděla džípy plné turistů a uniformní talířky naplněné rýží. Po obědě jsme nasedli do džípu a vyjeli směrem k divoké horské řece. Tedy alespoň takto nám zdejší polovyschlý tok popisoval King Kong. Většina z nás neměla s raftingem žádnou zkušenost. Byla jsem proto celkem ráda, že zdejší řeka během suchého období parádně vyschla. Co chvíli jsme naráželi na kameny a postrkovali raft po mělkém dně. Zážitek opravdu nezapomenutelný.
Aby byl výlet úplný, přesedli jsme na posledních 500 metrů na bambusové rafty a poslední klidnou část překonali na nich. Po všech těchto „skvělých“ zážitcích jsme nasedli do auta, kde mi to došlo: „Sakra! Nechala jsem svou solární nabíječku v horském kempu!“ Načež jsem si hned vybavila obrázek terasy s nabíječkou. Kluci neváhali a začali vymýšlet, jak by se ke mně nabíječka mohla dostat zpátky. I King Kong se pokusil o nějakou akci a zkusil zavolat do kempu, kde ale nikdo nebral telefon. „Za tři dny budu zpátky nahoře, tak bych ti ji mohl přinést do Chiang Mai,“ navrhl náš průvodce, ale mě bylo jasné, že svou solární nabíječku už nikdy neuvidím.
Osušili jsme se, občerstvili se ve zdejší restauraci a vyrazili zpět do centra Chiang Mai. Naivně jsem si myslela, že bychom se cestou mohli ještě zastavit na nějakém z místních trhů. Zácpa, do které jsme se před městem dostali, způsobila, že jsem byla nakonec ráda, když mě v 17:15 vysadili u Jay Hostelu. Tam jsem si v rychlosti zabalila všechny zbylé věci a nasedla na autobus do malého horského městečka Pai. Na hádku ohledně špatného výletu a vrácení peněz nebyl čas.
Přidat komentář