• Menu
  • Menu

Ztracená v thajském pralese 33.

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Thajsko » Ztracená v thajském pralese 33.

Nikdy nechoďte sami do míst, které neznáte

Možná je to hyperaktivita, co mě nutí neustále něco dělat. Jednoduše si nedokážu odpočinout nicneděláním, a tak když nám náš průvodce sdělil, že v 15:30 končí program dne, sbalila jsem si vodu a foťák a vyrazila sama na obhlídku okolí horské vesnice, kam jsme se druhý den našeho třídenního turistického výletu dostali.

V horách platí spoustu základních pravidel, která je dobré dodržovat, abyste přežili a ve zdraví se vrátili domů. Stejně tak to platí i v pralese severního Thajska. Mezi základní pravidla patří: Nikdy nechoďte sami do míst, které neznáte. Vždycky si s sebou vezměte GPS/ mobil s off-line mapami. Napište si jméno vesnice / místa, ze kterého vycházíte. Řekněte někomu, kam jdete, a kdy se přibližně vrátíte. A čelovka a základní lékárnička společně s nějakou tou energetickou tyčinkou se taky hodí.

kdo mohl tušit, že dojdu až na horu na obzoru?
kdo mohl tušit, že dojdu až na horu na obzoru?

S představou, že půjdu jen kousek nad vesnici, jsem všechna výše zmíněná pravidla zcela opomenula. Byl krásný den a přede mnou se vlnila prašná cesta. Bylo 15:30, když jsem vyrazila do zdejších hor. Protože, dle slov našeho průvodce, zde slunce zapadá v 17:30, rozhodla jsem se jít maximálně 45 minut vzhůru a poté se vrátit do vesnice.

Ještě kousek…

Z cesty široké tak, že by na ní s přehledem projelo menší auto, se postupně stávala užší a užší pěšinka. Z horského hřebene, ze kterého jsem si užívala pěkné výhledy po okolí, se brzy stal suchý borovicový les. Přede mnou byla nyní malý pěšinka směřující přímo vzhůru. „Ok, dojdu jen k tomu kameni nahoře, a pak se vrátím do vesnice,“ rozhodla jsem se, po pohledu na hodinky, které ukazovaly 16:15. Po pěti minutách jsem došla ke kameni. Výhledy do okolí téměř nulové. Na vrcholu přede mnou se ale už modrala obloha. „Dobře, ještě kousek na tu vyhlídku. Když zpátky dolů poběžím, tak budu za 15 minut ve vesnici,“ přesvědčila jsem se a v tempu vyrazila vzhůru. Za nedlouho jsem došla na první ze zdejších vrcholů. Prořídlý les nabízel výhledy po okolních vrcholcích, i hlubokých údolích.

v borovicovém lese
v borovicovém lese

Dřevorubec

Bylo 16:45, když jsem se rozběhla zpátky z kopce do vesnice. Po patnácti minutách běhu, kdy jsem sama sebe přesvědčovala, že přeci nemůžu zabloudit, že jsem na tom a tom místě už byla cestou na vrchol, jsem doběhla na louku. „Sakra,“ pomyslela jsem si. „Tady žádná louka přeci nebyla!“ Došlo mi, že jsem úplně někde jinde, než kde si celou dobu myslím, že jsem. Nedaleko mě se ozývaly zvuky kácení stromů. Rozběhla jsem se tedy za dřevorubcem, s otázkou, kde jsem. Jak jinak, zdejší lidé nemluví anglicky, a tak jsem začala kreslit do hlíny na cestě domečky a zběsile mávat rukama. I přesto, že ani jeden z nás nemluvil jazykem toho druhého, nakonec jsme se nějak pochopili. Dřevorubec dosekal strom a společně jsme vyrazili do jeho vesnice.

výhledy na vrcholu
výhledy na vrcholu

Tohle není moje vesnice !

Po několika jejich telefonátech mi došla trpělivost. Bylo už 17:30. Slunce vyselo těsně nad obzorem a já byla v úplně cizí vesnici. Musela jsem se pohnout buď na cestu doprava, nebo doleva. Jiná možnost nebyla. Konečně na vesnické náměstíčko přišel cizí průvodce, který uměl anglicky. Ukázala jsem mu fotky mé vesnice, načež mi ukázal cestu: „To je tady, osada, co je přibližně 20 minut chůze doprava.“ Objala jsem ho a asi milionkrát poděkovala, načež jsem se rozběhla do vesnice. „Super, to stihnu i večeři v šest,“ pomyslela jsem si. Za ani ne čtvrt hodiny jsem doběhla do vesnice. „Sakra, tohle není moje vesnice!,“ došlo mi u prvních domů. Rozhlédla jsem se po okolí a snažila se najít nějaké známé místo, když jsem to uviděla: vysoký sloup s nádrží na vodu, dva kopce ode mě – orientační bod mé vesnice, kterého jsme si před tím nevšimla.  „Sakra! To do západu slunce nemůžu nikdy stihnout!,“ začala jsem opět zoufat a rozběhla se zpět do vesnice, kde jsem potkala cizího průvodce. „Musím někoho překecat, aby mě do kempu zavezl na motorce,“ rozhodla jsem se, načež jsem náhodou potkala onoho průvodce.

západ slunce ve "špatné vesnici"
západ slunce ve „špatné vesnici“

„Tvoje vesnice je 1,5 až 2 hodiny chůze,“ začal. „To do západu slunce nikdy nemůžu stihnout. Nemohl byste mě tam odvézt?,“ začala jsem se zoufalým hlasem a výrazem. „No…ale nebude to zadarmo. Tak za 300- 400 bahtů,“ navrhl průvodce, načež jsem se i v této situaci pokusila smlouvat a cenu stáhla na 200 bahtů.

A co na to King Kong ? Nic !

Následovala šílená jízda po úzké cestičce úbočím zdejších hor. Co chvíli jsem musela sesednout, aby mohla motorka vyjet nějaký ze zdejších kopců. Bylo 19:00, když jsme dorazili do tmou zčernalé vesnice. Úlevu, která zaplavila celé mé tělo, si nedokážete ani představit. A můj průvodce King Kong? Tomu bylo úplně jedno, že se mu ztratil jeden člen výpravy. Když jsem mu pak druhý den ukazovala, kde všude jsem byla, jen se smál.

Cestopis následující

cestopis  předcházející

 

Klára Skuhravá

Nadšení, vášeň a droga. Kdo jednou okusil, pochopí, jak snadné je koupit levnou letenku, zabalit batoh a vyrazit! Pocit naprosté svobody, boření hranic a mýtů...Otevřít svou mysl a se srdcem na dlani se rozběhnout. Cestováním žiji. V současné době i výlety na webu www.justwalkit.cz.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.