Horské gorily a potom Keňa

Rozhodování, kam letos vyrazit, bylo ovlivněno tím, že Miloš mohl jet jen v první polovině ledna, kdy je však v mnoha zemích období dešťů. Střední Amerika byla navíc na podzim 2017 sužována různými hurikány a zemětřeseními, takže nám nepřišla jako úplně ideální cíl. Lákala mě Namibie, ale tam právě v lednu dost prší a je lepší sem jet až třeba v dubnu. Nakonec jsme se tedy rozhodli pro Ugandu, na které nás fascinovala zejména možnost dostat se k horským gorilám, které se krom Ugandy vyskytují už jen v Demokratické republice Kongo a ve Rwandě.

Původní plán jsme nakonec ještě trochu pozměnili. V Ugandě totiž není moře a tak jsme se rozhodli na posledních pár dní přeletět do Keni a dát si dvoudenní relax na pláži.

Cena letenky se tím, že jsme odlétali z jiného letiště, než na které jsme přiletěli, trochu navýšila, ale počítali jsme s tím, že tahle dovolená stejně nebude patřit k těm nejlevnějším, protože jen povolení na gorily stojí 600 USD (v mimosezóně by to bylo 450 USD). Nakonec jsme tři letenky koupili za nižší cenu a za tu poslední jsme museli cca 2.000,-Kč připlatit. Naše cestovatelská skupinka se tentokrát skládala ze 4 lidí – Simona, Luboš, Miloš a Martin.

Víza

Původně jsme si mysleli, že si koupíme vízum do Ugandy až na letišti, přičemž mělo stát 100 USD. Vízum do Keni jde už koupit jen dopředu a jeho cena je 50 USD. Nakonec jsme objevili možnost koupit si East Africa vízum, které krom Ugandy a Keni platí i do Rwandy. Jeho cena byla 103 USD a sehnali jsme ho přes https://visas.immigration.go.ug/. K žádosti bylo třeba připojit kopii pasu, fotografii pasového formátu, kopii očkovacího průkazu s očkováním proti žluté zimnici, kopii letenek a itinerář cesty.

Co se počasí týká, nemohli jsme si na nic stěžovat – bylo vhodné pro cestování, i když jsme skoro neviděli sluníčko, protože bylo schované v oparu. Nebylo žádné vedro – max. do 25°C, což bylo způsobeno i tím, že jsme se většinou pohybovali v nadmořské výšce 1.500 – 2.500 m.n.m. Dvakrát nám zapršelo, což prý je v lednu dost neobvyklé a pak se vždy na chvíli znatelně ochladilo. V Keni to už byla jiná káva – tam pražilo pořádně. Na druhou stranu na Diana Beach se každé odpoledne vznesl hodně silný vítr, takže k večeru nám už pocitově byla trochu kosa, i když sluníčko pálilo.

Lidé byli v Ugandě strašně fajn. Byli ochotní, usměvaví a snažili se pomoci. Nesetkali jsme se s žádným větším přemlouváním nebo vnucováním zboží či služeb. To až v Keni na pláži se na nás vrhali místní kluci, kteří nám vnucovali kokosy nebo nějaké tretky.

Půjčení auta. Protože dopravovat se v Ugandě místními dopravními prostředky by nám zabralo spoustu času, přičemž ne všude se dá takto dostat a na spoustě míst bychom si tak stejně museli nasmlouvávat auto, rozhodli jsme se, že si v podstatě na celou dobu (8 dnů) půjčíme auto. Cena 75 USD za Toyotu Land Cruiser od spol. www.selfdriveuganda.com nám přišla celkem fajn. Po počátečním zvažování jsme se nakonec rozhodli i pro řidiče (35 USD/den), neb jsme slyšeli, že doprava např. v Kampale je dost šílená a v Ugandě se navíc jezdí vlevo. Benzín nás pak vyšel v průměru na 37 USD/den. Spolu s autem a řidičem jsme si za 8 USD na den pronajali také kompletní kempovací výbavu, ale nakonec jsme ji kvůli nedostatku místa dost očesali a tím se cena snížila na 4 USD/den. Jinak další společnost, na kterou jsme slyšeli dobré ohlasy, je https://www.roadtripuganda.com/.

Ceny v Ugandě jsou většinou průměrné, s Asií se to nedá srovnat, ale třeba jídlo na ulici je za pár korun. Pokud jsme jedli v restauraci, pohyboval se oběd od 100 do 200 korun. Benzín vycházel na cca 22,-Kč/litr, ubytování od 10 USD na noc.

Jídlo nás moc nenadchlo. Asi největší jednoduchou dobrotou byl tzv. rolex – smotaná placka naplněná vaječnou omeletou a zeleninou. Na trhu se dal koupit za 12,-Kč, v restauraci za 30,-Kč. Krom toho všude u cesty prodávali hovězí maso na špejli, ale na něm jsme si moc nepochutnali, protože bylo hodně tuhé. Občas jsme si koupili i grilovanou kukuřici a nejčastější místní jídlo – pečený banán. Banán jedí v Ugandě ve všech formách. Typická snídaně se skládá z omelety a palačinek. Ochutnali jsme i obusheru, což je kaše nebo nápoj z čiroku.