Přejezd na pacifické pobřeží

Naše poslední zastávka byla ve městě Santa Maria del Tule. Hned naproti kostelu jsme si měly prohlédnout Arboul de Tule, strom s největším obvodem kmene na světě. Tzv. Montezumský cypřiš má výšku 35,4 metrů, s obvodem kmene 42 metrů a odhadovanou váhou 550 tun. Jeho stáří se odhaduje mezi 2000 a 3000 let. Pokud je to pravda, byl by jedním z nejstarších žijících organismů na naší planetě. Než jsme ke stromu dojely, slunce zapadlo a Arboul de Tule se pomalu zahaloval do tmy. Strom byl oplocen a musela jsem zaplatit vstupné. Janka to vzdala, že už stejně není nic vidět a šla se projít po městečku. Zpět do Oaxacy, která je z vzdálená od městečka Santa Maria del Tule jen 10 kilometrů, jsme dojely docela pozdě, protože se na silnici vytvořily kolony.

Kolibřík

V půl druhé ráno mě vzbudil mobil a volala mi švagrová, že můj bratr Honza už není mezi námi. Sedla jsme si na zahradu a snažila jsem pochopit tuto strašnou zprávu. Moje mysl se s tím neuměla vyrovnat a tak jsem v šoku, pláči a strašné bolesti čekala až vyjde slunce. Honza věřil na reinkarnaci a když ke mně přiletěl kolibřík, kterého jsem tu předtím nikdy neviděla, měla jsem pocit, že se bráška se mnou přišel rozloučit. V ranních paprscích se kolibřík posadil vedle mě na zídku, chvilku poseděl, díval se na mě a nakonec odletěl.

Chocolate Mayordomo

Jance bylo divné kde jsem a tak přišla za mnou a plakaly jsme spolu. Celý den jsme seděly na zahradě a nikam nešly. Janka jen zaběhla vedle do čokoládovny a nakoupila domů jako dárečky, slavnou místní pochoutku Chocolate Mayordomo. Za našeho pobytu v Oaxace jsme navštívily plno místních obchodů, této slavné značky a Janka ochutnala ve výrobnách a prodejnách snad všechny druhy. Já čokoládu nejím, ale vonělo to tam krásně. Čokoláda se připravuje výhradně z přírodních produktů, jako je kakao, skořice, mandle a cukr. Tyto složky se melou, mísí se a vytvoří se pasta, která se lisuje do čokoládových tabulek. Dá se zde pořídit i vynikající pasta na vaření mole. Firma Chocolate Mayordomo začala jako rodinný podnik v roce 1956. Přestože se společnost rozrostla a prodávají ve velkém, stále používají původní recepty.

Večer jsme zašly do Café Alex na večeři. Ani jedna jsme celý den nic nejedly a já do sebe dostala jen jedno pivo. Vrátily jsme se zpět do Hotelu Posada del Centro, zamluvily si taxíka na 4,30 ráno a začaly balit. Zítra nás čekal přesun do Mazunte, ležícího na pacifickém pobřeží ve státě Oaxaca.

Minivanem do San Pedro Pochutla

Druhý den ráno nás taxík nás odvezl za 50 MXN k Eclipse 70, kde jsme měly již koupené místenky. Vypadalo to tu ještě hůř než ve dne. Na lavičkách v průchodu leželi bezdomovci a další dva přicházeli. Jedna mentálně postižená žena byla plná boláků a divných vředů. Minivany naštěstí byly v pořádku a raději jsme se hned usadily dovnitř. Čekal nás nekonečný přejezd plný serpentin. Od kamarádky Petry, která tuto cestu projela rok přede mnou, jsem věděla, že se plno lidem udělalo špatně od žaludku a tak jsme raději hned nasadily příslušné léky. Cesta trvala o polovinu méně než autobusem a vyplatila se. Jediný problém byl, že s námi jeli dva další domorodci a jeden převážel nějaký benzínový motor. Snažil se náklad dát na střechu auta, ale řidič rozhodl, že půjde dovnitř a tak jsme nelibý zápach musely vydržet celých šest hodin. Dvakrát jsme stavěli na na toaletu, o té hrůze se nebudu rozepisovat a ke konci cesty jsme stavěli snad u každého drnu a přebírali se různé balíčky a místní vystupovali a nastupovali. Na poslední zastávce se tankovalo palivo, což nás docela pobavilo, protože řidič různě houpal a nakláněl auto, aby nabral co nejvíce benzínu.

**Mazunte – hotel Casa Pan de Miel**

Konečně jsme dojeli do města San Pedro Pochutla a náš řidič nám zajistil odvoz do 22 kilometrů vzdáleného Mazunte. Teplotní rozdíl oproti Oaxace byl obrovský a překvapilo nás šílené vedro. Vesnici tvořila jen jedna ulice a po strmém stoupání jsme dojeli až k našemu ubytování v hotelu Casa Pan de Miel. Zazvonily jsme na bránu, přiběhl ochotný zaměstnanec a odnesl nám kufry do recepce. Manažerka hotelu nás přivítala a oznámila nám, že máme zdarma lepší pokoj, než jme si zaplatily. V celém areálu jsme byly jen my dvě a pokoj, který jsme dostaly nám doslova vyrazil dech. Dvě terasy, kuchyňka, luxusní koupelna a na posteli rozsypané čerstvé květiny s nápisem „welcome“ s dvěma čokoládovými bonbony. Výhled z teras nás totálně dostal. Casa Pan de Miel byla postavena na vysokých útesech a měly jsme nádhernou vyhlídku po celém zálivu. Když jsme viděly bazén, říkaly jsme si, že jsme asi v ráji. Nikdy jsme nic podobného nezažily a asi už nezažijeme.