Z Mazunte zpět do Mexiko City
Dnes jsme se bohužel musely rozloučit s nádherným hotelem Casa Pan de Miel a panenskou přírodou v Mazunte a odjely taxíkem na letiště Bahías de Huatulco (HUX). Za téměř hodinovou jízdu jsme zaplatily taxikáři 500 MXN. Na zrekonstruované letiště vedla i nově postavená silnice. Letiště Aeropuerto Internacional de Bahias de Huatulco zajištuje vnitrostátní a mezinárodní spoje na tichomořském pobřeží jižně od města Oaxaca. Letiště je natolik pěkné, vzdušné a architektonicky zajímavé, že si zaslouží pár slov.
Letiště Aeropuerto Internacional de Bahias de Huatulco
Letiště Bahías de Huatulco je krásné, čisté a postavené v tradičním mexickém stylu. Střechy jsou pokryty doškami nebo sušenými palmovými listy a celý areál je dokonale začleněn do krajiny ve stylu open – air, což je velmi užitečné ve zdejším horkém počasí. Myslím, že se jedná o jedno z nejkrásnějších letišť, co jsem kdy navštívila. Jak markantní rozdíl od stresujících betonových a prosklených budov letišť všude jinde po světě. Je zde zajištěno vše, co cestující potřebují. Půjčovny aut, taxislužba, informace, směnárna, parkoviště, ATM, obchody se suvenýry, butiky a dobré restaurace. Pod stromy ve stínu stojí staré pomalované letadlo od mexické malířky Susana Rubin, která je také autorkou velkého barevného motýla na jedné z bílých stěn letiště. Okolní plochy zdobí kaktusy a vzrostlé palmy.
El Parque Ecologico Lago de Texcoco
Zašly jsme si s Jankou na dobrou snídani do jedné z venkovních restaurací, odbavily se u přepážek na náš let a na čas odletěly zpět do Mexika City. Samotný let trval dvě hodiny a utekl jako voda, protože z okénka byl pěkný pohled na krajinu. Přímo před přistáním jsme ještě přeletěli nad vyprahlou krajinou oblasti Texcoco s vysychajícím jezerem Lago de Texcoco.
Místo původního jezera, jsou zde umělé vodní nádrže a gigantický vodní rezervoár Nabor Carrillo. Byla jsem zvědavá, jak bude krajina z výšky vypadat, protože pro tuto oblast byl v roce 2011 vypracovaný futuristický projekt s názvem El Parque Ecologico Lago de Texcoco. Mělo dojít k obnovení mokřadů, jezer, ostrovů, zalesnění s celou řadu sportovních zařízení, cyklistických a pěších tras, dětských hřišť a návštěvnických center pro obyvatele hlavního města. Na jednom z ostrovů mělo vzniknout dokonce i nové letiště. Vznikl by tak největší městský park na světě s rozlohu 35 tisíc akru, tedy 41 krát větší než Central Park v NY. Pokud již nějaké práce započaly, z letadla jsem žádné změny nepostřehla.
Hostal Amigo Suites
Ubytování jsme měly zajištěné jako obvykle v Hostal Amigo Suites. Cesta z letiště byla děsná, ulice přecpané a řidič taxíku nás ani nemohl dopravit až na místo, jaké byly všude zácpy. Nevím, co se dělo, ale všude bylo tolik lidí, že se nedalo ani jít po chodníku. Motaly jsme se davy lidí a táhly naše věci několika ulicemi, než jsme se konečně dostaly k hostalu. Zatím jsme vždy zde s Jankou bydlely ve vyšších patrech, ale tentokrát nám připadlo přízemí. Okno kuchyňky bylo do dvora, kde stály zapáchající popelnice a v pokoji unikal plyn. Chtěla jsem otevřít okénko a okenní klička mi zůstala v ruce. Představa, že tu budeme dvě noci v zápachu popelnic a plynu, navíc s oknem, které se nedá zajistit, se nám vůbec nelíbila. Šla jsem brblat do recepce, že chceme jiný pokoj, že tady spát nebudeme a ať zavolají plynaře, nebo jim celý dům vyletí do povětří. Naštěstí nás dali do vyššího patra, ale plynaře nezavolali.
Daly jsme si věci do pokoje ve druhém patře a šly se podívat, jak pokračuje výstavba ledního kluziště uprostřed náměstí Zócalo, ale to až zase příště ……..
Přidat komentář