Buddhistický mnich, Buddhistická mniška

Mnichové a mnišky Asie

Mnichové a mnišky nás provázeli ve všech částech Thajska, Laosu, Kambodže , Srí Lanky a Barmy. Často s námi cestovali v dopravních prostředcích, pluli na lodích, jeli ve vlaku i v autobuse. Potkávali jsme je v chrámech i vě městě.- Jejich oranžová, žlutá i šedivá, růžová i bílá roucha prosvěcovala chrámové komplexy, přírodní scenérie, památky. Mnohokrát během cesty, nám jejich přítomnost, způsobila uklidnění, úsměv i pocit větší sounáležitosti s prostředím.

Mnich utěšující a držíc zahalené, ve svém zářivě oranžovém rouchu, malé dítě u laoského chrámu. V první chvíli trochu jako zjevení! Fantazie může vytvořit obraz mnicha zachránce a třeba je pravda úplně jiná. Ale určitě vás napadne, kde vzal mnich dítě? Při nočním přejezdu a bloudění v thajských horách, blízko barmských hranic na deštivé cestě bylo zjevení mnicha nejenom dobrým znamením, ale i záchranou a navigací pro cestu další. Jeho vstup do auta byl jako balzám na naše vynervované a stresované duše.

Ženy – mnišky

V Thajsku existuje velké množství bíle oděných žen zvaných méčí, jež dodržují osm pravidel a žijí v oddělených sekcích klášterů. Thajské mnišky v šedivých hábitech si očividně oblíbily naši Sáru při prohlídce Angkorského chrámu v Kambodži. Zažila s nimi krásné chvíle a také spousty legrace.

Barmské mnišky (thila-šin) nosí roucha zbarvená do růžova, dodržují osm pravidel, žijí ve vlastních klášterech a věnují se studiu a meditaci. Mnišky žijící v lesních klášterech, nosí hnědá roucha a dodržují deset pravidel.

Na Šrí Lance jsou mnišky nazývány sil manijó či dasasil mátá, nosí oranžová roucha jako mniši a dodržují deset pravidel. Studují a vyučují Dhammu, praktikují meditaci a provádějí různé ceremonie.

Mnich je člověk

A co mnich , dřímající v ruce cigáro? Je to součást učení, je povolené, nebo jsme ho načapali při nějaké kulišárně? V Asii vidíte často vyholené a v hábitech zahalené malé chlapce. Každý, obracejíc se na učení Buddhismu, by měl alespoň jednou v životě na pár týdnů projít branami tohoto učení. Často se tak stává již v útlém dětství. Fotografovat mnichy jsme se ze začátku ostýchali , ale pak většinou s jejich milým svolením si je oblíbili jako vděčné téma na našich fotografiích z Asie.

Mnich

Mnich (lat. monachus, z řec. μοναχός monachos – osamocený) je muž praktikující formu života ve víře, podřízenou konkrétnímu cíli víry. Cvičí mysl a tělo podle své víry; a to činí buď sám nebo s ostatními lidmi podobného zaměření, zatímco udržuje odstup od lidí, kteří toto zaměření nesdílejí.V Budhismu je členem mnišské sanghy (buddhistické řádové komunity) a většinou žije v buddhistickém klášteře ./wikip/

Roucho

Oděv mnicha se skládá ze spodního roucha (antaravásaka, thaj. sabong), svrchního roucha (uttarásaṅga, thaj. čívón) a dvojitého vnějšího roucha (saṅgháṭi). Spodní roucho se obtočí kolem pasu a převáže opaskem, takže pokrývá dolní část těla až do půle lýtek. Svrchní roucho se vepředu stočí, vzniklý cíp se přehodí přes levé rameno a je potom přidržován pod levým loktem, takže roucho zahaluje celé tělo od krku až po lýtka. (Existuje více stylů nošení svrchního roucha.) Vnější roucho má stejnou funkci, ale nosí se pouze na almužní obchůzku (jako další vrstva); jinak ho lze používat jako přikrývku či podložku na spaní. V thajské tradici se při formálních příležitostech nosí složené přes levé rameno. V Buddhově době bylo znakem úcty odhalit pravé rameno, což je způsob, jakým mniši nosí roucho v klášteře či ve svém příbytku. V obydlených oblastech mimo klášter musejí mít zahalená obě ramena. Jako podložka na sezení je používán čtvercový kus látky zvaný nisídana.

Thajští mniši – např. při práci v klášteře – nosí z praktických důvodů pouze spodní roucho a pruh látky přes hruď (aṁsa) s odhaleným pravým ramenem. V zemích s chladnějším podnebím je navíc nutné teplé oblečení, které lze nosit pod rouchem. Buddha stanovil vzor, podle něhož má být roucho ušito: mělo by se podobat rýžovým polím odděleným hrázemi. Látky byly v Buddhově době mnohem cennějším materiálem než dnes, a proto se roucho sešívalo z několika menších kusů. Látka se barvila přirozenými barvivy získanými z kořenů, kmenů, listů či plodů různých rostlin: proto mají mniši z různých théravádových zemí oucha poněkud odlišných barev, od hnědožluté či okrové až po oranžovou či rudou. Dnes se roucha často zhotovují z chemicky barvených látek, jež mohou mít výraznější odstín. Existuje mnoho pravidel týkajících se způsobů, jakými mniši mohou laiky žádat o roucha či materiál k jejich zhotovení, jak dlouho mohou získaný materiál přechovávat, jak náležitě označit nové roucho, jak spravovat poškozené roucho atd. Mnich by měl být také při každém úsvitu v přítomnosti svých tří rouch, jinak se jich musí vzdát (nissaggija páčittija 1-10). Mniši, kteří dodržují zvláštní asketické praktiky (dhutaṅga, thaj. tudong), nenosí nic kromě těchto tří rouch, případně si šijí roucha z odhozených hadrů. Roucho se má nosit předepsaným způsobem, tak aby pokrývalo celé tělo a nevláčelo se po zemi: je to dobré cvičení v bdělé pozornosti.