Bangkok
Ráno v 6.30 hod. jsme dorazili do Bangkoku na Khao San. Autobus měl tentokrát zpoždění naštěstí jen 30 minut. Nemilé překvapení nás ale čekalo, když jsme vytáhli krosny. Tentokrát nebyly prohrabané (zasukovali jsme na krosnách, co se dalo), ale promočené. Jany krosna se dala ždímat. Když ji zkusila dát na záda, hned jí po zadku tekl potůček vody. Martin ji pak nesl v ruce. Naštěstí měla věci v igelitových pytlíkách, takže sušila jen krosnu.
Jako by nás pronásledovala smůla z Ko Phi Phi, ani na Khao San se nám tak brzo ráno nedařilo najít ubytování. Nakonec jsme s Janou skončily ve stejném hotelu jako minule a Martin v luxusnějším s klimatizací.
Vzali jsme si tuk-tuk na nádraží a chtěli jsme jet busem do Nakhon Pathom. Hloupý tuk-tukář nás ale dovezl na špatné nádraží (spletl si severní a jižní nebo nerozuměl a nevěděl, jaký je rozdíl mezi eastern a southern). Na špatném nádraží byli samí taxikáři, co neuměli anglicky nebo nás chtěli vézt až do Nakhon Pathom. Prostě jsme se odtamtud nemohli dostat. Nakonec nám na informacích poradili, že mezi těmi nádražími jezdí bus. Trvalo nám než jsme ho našli, ale nakonec se nám to podařilo. Hodný průvodčí nám pak poradil, kde máme vystoupit. Pak už nebyl problém se dostat, kam jsme chtěli.
Výlet do Nakhon Pathom byl Martinův nápad. Popis největší stupy na světě v průvodci ho hodně zaujal. Já a Jana jsme tak nadšené nebyly, ale když to Martin chtěl tolik vidět, tak jsme do toho šly. Nakonec byl zklamaný i Martin. Za celodenní výlet to nestálo. Ani se nám tam nepodařilo najít restauraci, kde bychom se naobědvali.
Zpátky do Bangkoku jsme si stopli domorodý bus. Zase tam jelo video a jakýsi strašný krvák plný bojových umění, fakt nechutný. Stále jsme si říkali, kdy už budeme na nádraží, a pořád nic. Po čase nám jedna Thajka (asi na žádost řidiče, který se nás chtěl zbavit) vysvětlila, že na nádraží to nejede a že už bychom někde měli vystoupit. Taky nám poradila, kterým busem MHD se dostaneme ke Khao San.
Večer jsme vyrazili do čtvrti červených luceren, chtěli jsme vidět ping pong show, cigaret show atd. Patří to prý mezi lákadla Bangkoku, tak jsme to chtěli obhlédnout. Tuk-tukář nás samozřejmě dovezl jinam, než jsme chtěli. Dovezl nás sice k nějakému go-go baru, ale určitě to nebylo ono. My jsme chtěli do centra a ne do opuštěné ulice s jedním barem. Museli jsme pěšky dojít solidní kousek tam, kam jsme chtěli.
Opravdu jsme dorazili do uličky plné barů a turistů. Nechali jsme se nalákat do jednoho baru. Slibovali nám, že nemusíme platit vstupné a že je jenom povinná konzumace za 100 bahtů. To šlo. Na pódiu byl ale děs. Jediná Thajka tam vypadala dobře, ostatní byly opravdu nehezké a tlusté. Žádná neuměla tancovat. Jenom tam přešlapovaly, vůbec to nevypadalo eroticky ani lákavě. Opravdu ubohé. I slibovaná cigaretová show byla ubohá. A aby to bylo opravdu objektivní – hodnocení z pohledu chlapa – Martin si do zápisků poznamenal: „Byly tam pěkně hnusný ženský, který ani nic neuměly.“ Taky za námi ke stolu přišla jedna z tanečnic, abychom jí koupili něco k pití. Jenomže to nebyla tanečnice, byl to lady-boy. Lady-boyů byla v Thajsku hromada. Byl to chlap, co si nechal udělat prsa, maloval, česal a oblékal se jako ženská, ale dole to byl pořád chlap. I na Ko Phi Phi se Martina snažil jeden lady-boy sbalit. Vrchol ale byl, když pak za námi přišli, ať zaplatíme vstupné každý 300 bahtů. Řekla jsem jim, že nám řekli, že to bude bez vstupného a že jim zaplatíme jen konzumaci a odešli jsme.
Do jiného baru už se nám nechtělo. Otevřenými dveřmi v některých barech bylo vidět stejné líné tanečnice, jako jsme už viděli. Prošli jsme si uličku a vydali se do druhé. Až po chvíli jsme si všimli, že to je ulička pro homosexuály. V barech tancovaly skupinky mladých Thajců a na ulici se zase ruce držely mužské páry. Martin chtěl hned pryč.
Radši jsme se vydali vyzkoušet sky-train (nadzemní metro). Bylo hezčí než to naše a byl z něj pěkný výhled na noční město. Dojeli jsme k MBK centru (obrovské nákupní centrum), ale právě zavřeli. Prý to tam stojí za to.
Dnešní program (hlavně sloní show) prosazovala Jana. Martinovi se to sice nezdálo, ale ona si trvala na svém. Nakonec Martin uznal, že sloní show byla vážně dobrá.
Výlet jsme si koupili u cestovky na Khao San (500 bahtů). Spočítali jsme si totiž, že to nedokážeme udělat levněji než cestovka. Překvapilo nás to, ale byla to pravda. Navíc jsme s tím měli mnohem míň starostí.
Nejdříve nás dovezli do továrny na zpracování kokosového cukru. Průvodce nám vysvětlil, jak se to dělá, ale moc nás to tam nezaujalo.
Potom jsme dojeli na plovoucí trh v Damnoen Saduak (100 km z Bangkoku). Lodička nás povozila po opuštěných kanálech po vesnici a pak jsme překvapivě vystoupili. Kdo si chtěl projet na lodičce přímo plovoucí trh, musel si zaplatit jinou lodičku, to už nebylo v ceně výletu. Tak jsme si lodičku zaplatili (100 bahtů za 30 minut) a potom jsme se prošli po břehu. Mě to hodně zklamalo, protože jsem doufala, že to bude domorodější. Trh byl ale čistě turistický.
Následovala prohlídka dřevořezbářské dílny. Tam se nám líbilo moc. Bylo až neskutečné, co všechno dokázali ze dřeva vyřezat. Ceny byly taky neskutečné – běžně 10 -15 000 dolarů.
Dalším bodem programu a v ceně výletu byl oběd. Jedli jsme v pěkné restauraci na vodě a i jídlo nám chutnalo. Překvapilo nás, že cestovka vybrala tak dobrou restauraci. Cestou k restauraci s námi řidič projel v protisměru dálniční přivaděč. Auta na nás troubila, naštěstí se nám všichni vyhnuli.
Potom jsme dojeli na Samphranské sloní cvičiště. Tady jsme se bavili na skvělé sloní show. Napřed nám ukazovali, k čemu slony používaly různé národy a co všechno mohou sloni dělat. Potom sloni bojovali ve válce, hráli fotbal a tančili disco. Potom byla krokodýlí show. Thajci tahali krokodýli za ocasy, strkali jim hlavu do tlamy a podobně. Prošli jsme si krokodýlí zoo a park a jelo se zpátky do Bangkoku.
Na hotelu jsme si odpočinuli a zašli na poslední večeři a utratit zbytek peněz za dárky. Noc v hotelu byla tak levná, že jsme si zaplatili pokoj, i když jsme v něm už nechtěli přespat. Pokoj se nám hodil pro podvečerní relax a jako úschovna věcí. Taky jsme si ještě jednou kompletně vyhrabali a zabalili krosny. Přece jen člověk slyší ty pověsti o drogách, co někomu přibalí do tašky, a my jsme věděli, že v těch našich se někdo hrabal. Pokoj mi hrozně připomínal ten pokoj, co v něm spal di Caprio ve filmu Pláž, když byl na Khao San. Taky to byla malá kobka, kam se sotva vešla postel a od vedlejšího pokoje nás nahoře u stropu oddělovala jen síť. Nedivila bych se, kdyby se ten film natáčel tady.
Ve 22 hodin jsme zase stáli před cestovkou a čekali, až nás někdo dovede k minibusu na letiště. Za 45 minut jsme byli na letišti.
Kolem 1 hodiny ráno jsme šli na check-in. Napřed nám ale proskenovali krosny a označili je, že jsou v pořádku. Po zaplacení odletové taxy 500 bahtů jsme mohli pokračovat do odletového prostoru. Ve 3 ráno jsme odletěli směr Dubaj. Tentokrát let trval 7 hodin, o hodinu víc než let tam. V Dubaji jsme byli od 7 do 9 hodin tamního času. Pořád jsme čekali, kdy se objeví na tabuli náš gate a pořád nic. Už bylo 8:30 a stále nic, bylo to divné. Jana šla radši na obchůzku, protože se jí zdálo, že cosi hlásili o Vídni a gate 30. No, byl to gate 29 a přišli jsme tam skoro jako poslední.
Z Dubaje do Vídně to bylo 6 hodin. Ve 12 hodin jsme přistáli ve Vídni.
Spoluautor: Jana T.
Přidat komentář