• Menu
  • Menu

Bolívie – země nejkrásnější

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Bolívie » Bolívie – země nejkrásnější

Nastupuji v Asunciónu v Paraguay na autobus. Tentokrát frčím do Bolívie do Santa Cruse. Po pár hodinách dojedeme na Paraguayskou ambasádu. Pro brodíme se blátem do hnusné místnosti, kde nám dají do pasů razítka, a můžeme pokračovat k Bolivijské hranici. Je to asi 5 hodin jízdy zemí nikoho. Písek, hromada klestí, chatrče a kaktusy a kaktusy a co já vím? Byla tma. Za světla se dostáváme do Bolívie. Uprostřed kaktusů, klestí a písku stojí zubožená chatrč a u ulice polo rozbitá cedule: „Migracion PARE blablabla“.

Ta tááá. Jsme na konci světa civilizace. Američani nadávají na přemrštěné ceny víz. Všichni se smějeme tomu hodně improvizovanému zátiší. Dveře od místnosti s razítky chybí.

Den otevřených dveří na Bolivijské imigraci. Všichni zadarmo, Američani 300 dolarů.

Vevnitř dva úředníčci před počítačema. Ha ha ha. A ve vedlejší místnosti bude schovaný někdo na šlapacím kole, aby vyráběl elektriku. Rozesměji vtípkem spolucestující.

Patrick vypisuje údaje do papírku. Stůl chybí.

Ale zpět do reality. Vedle domku hoří oheň pod naturální střechou vedle rozbité hliněné pece. Na něm je stará zrezivělá železná postel, na které se ve velkém hrnci vaří oběd pro odvážnou posádku v tomhle chlívě bez dveří.

Ohniště, železná konstrukce postele a kouřící hrnec.

Kdo tam nebyl, nevěří. A pak jedeme dál. Přejedem přes pár kadibudek s provazem přes cestu, aby nikdo neprojel bez kontroly, kde jim řidič ukáže pár papírů.

Stát, tohle je právní stát. Na plakátu nakresleno co sem nepatří.
Policejní stanice, provazem zatarasíme dálnice.

Pořádek musí být. A jsme na nějaké vojenské základně, kde nás vítá voják v žabkách (obuv). Opodál párek celkem roztomilých podvyživených ušmudlaných koťat. Venku pod modrou plachtou další úředník znovu zkontroluje pasy.  Dobré ráno Bolívie!!!

Buenos dias Bolivia!!!

Jsem opravdu tady! Bolívie – země nejkrásnější! Následuje dopravní zácpa na písčité trase zaviněná zapadlým rádoby týrákem. Ale nic co by nezvládl trabant a tak jedeme dál. Konečně asfaltka, i když jsem si na skákavou jízdu jak na koni začal zvykat.  Jinak se scenerie nemění. Klestí, chatrče, kaktusy a kaktusy. Trvá to jen pár hodin a skučící starý autobus se konečně rozsype.

Nezbývá nic než vzdát čest padlému stroji.

Nic, co bych nečekal. Pod autobusem zmizí Bolivijský auto expert a netrvá ani dvě hodiny a jedeme dál. V uličce u řidiče je nyní nainstalovaný 50l plastový barel s naftou, z něhož vedou dvě hadičky do otevřeného poklopu motoru. Jede se dál, sakra! V noci dojíždíme do Santa Cruse. Skamarádil jsem se s Němcem Patrikem a Brazilskou holkou Biankou. Hned po přistání se k nám přidá další dvoumetrový Němec Michael.    Koukáme vyděšeně kolem. Naprostý chaos, hnus a špína. Nikdo z nás není schopný vybrat z bankomatu. Když zkouším vyměnit britské libry, chlápek nejdřív nevěřícně kouká na bankovku a pak oběhne půlku autobusáku, aby  všem ukázal divný papírek. Proto nás všechny založí Patrick a mizíme na hostel. Krásný, levný s bazénem a alkoholem přímo v recepci. Na pokoji je s námi Brazilec, který se stane dalším členem naší party. Koupíme laciný rum a ještě ten den se zpumprlikujem. Dobrou noc moji noví přátelé.

Glaubert, Michael, Patrick, Bianca jdoucí vstříc prvnímu dobrodružství!

Po dvou dnech je jasné. Půjdeme spolu na výlet. Všichni uvažují o placené třídenní cestě džípem buší. Já mám ale jiný nápad. Dokáži k němu strhnout celou partu a tak jdeme do obchoďáku a koupíme pár karimatek a modré plachty. Uděláme si malý výlet do Bolivijských hor! Pokračování příště…

Martin Mirinsky
Martin Mirinsky

Po světě lítám jenom za horama. Láska získaná na Novém Zélandu. Rád si na sebe vymýšlím různé výzvy, které většinou nevycházejí, což je hlavní důvod, proč nemám sponzory. Nicméně z velkého počtu dobrodružných výprav se opravdu nějaký podnik občas povede a to pak mám obrovskou radost.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *