Druhý den v Bolivii máme o zábavu postarané. Michalovi je nějak divně a tak lítáme po doktorech, kterým Michal sice moc nevěří, ale musí. Dostane antibiotika a týden nemůže nic dělat. A ve mně se to vzpírá a prostě musím okamžitě lézt na horu Illimani, druhou nejvyšší horu Bolívie, symbol hlavního města la Paz.
Potřebuji vědět jestli se tam dokážu vyšplhat. Leží mi to v hlavě poslední čtyři roky.
Illimani 6438m.n.m solo
Poprvé jsem tuhle dominantu hlavního města Bolívie La Paz viděl v roce 2012. Prostě sen. Příšera, co se zvedala k mrakům vysoko nad velkoměsto.
V 2013 jsem podnikl první pokus. Dostal jsem se do výškového tábora v 5440m, kde začala zuřit vichřice. Sněžilo, foukal vichr a z ledovce za hlavou neustále padaly laviny. Hora se doslova těšila nad mým strachem. Do stanu lítal prašan, klepal jsem se zimou a přepadaly mě hrůzné scénáře, jak tohle dopadne. Nad svým strachem jsem zvítězil až představou, že jsem v otevřené boudě někde v České Kanadě a je letní bouřka.
Skupinka s průvodcem se pokusila ráno o vrchol, ale bezúspěšně. Já jsem si pořádně narazil kyčel, když jsem slézal namrzlý prudký hřeben. Vzpomínám si, jak se poraženecky belhám městem La Paz, prší a stmívá se. Koupil jsem si hamburger a pod úkrytem dveří kostela ho hladově spolykám, když koukám smutně na ubrečenou metropoli.
16.5. 2016
Pynaja
Vstanu ve tři ráno. Dojdu na zapomenuté startovací místo zastávky na Pynaja, horskou vesničku v 3950 m.n.m. Nasednu do velkého autobusu a čekám. Přijdou další dva lidi, důkladně se před autobus vymočí a nastoupí. Bohužel pro malý počet účastníků se odjezd odkládá a nakonec i zruší. Náhradní spoj je okamžitě vytvořen mnohem menším kolektivem s 11-ti místy k sezení. Nastoupí obvyklý počet 21 lidí, tři slepice, jeden kohout, sedm pytlů brambor a jeden gringo s přerostlým batohem. Místní důkladně a dokonale označkují startovací místo, které se v pozdějších hodinách dne stane rušným tržištěm. Je to klasický bolivijský zvyk, který svým odérem zdůrazňuje a umocňuje atmosféru La Paz. Můžeme vyrazit. Po cestě musíme auto tlačit do kopce jenom jednou.
Ve vesničce Pynaja je celkem prázdno. Všichni se z minibusu rozutečou do okolí, kromě jedné paní, která pálí u kopce kousek od náměstí hromady plastových odpadků. A co budu něco zastírat, celé náměstí je jedno skromné smetiště, celé La Paz je hnusná skládka, celá Bolívie se topí v odpadcích, je to hrůza. Odpadky z místních lidí přirozeně odpadávají. Koše se začali hromadně instalovat až 2017. Hlavní úklidovou činnost řídí příroda. Déšť všechno spláchne a odpadky odtečou po řece někam jinam. Koho to zajímá? Hlavně že nám prezident postavil fotbalová hřiště.
Začal jsem šlapat do kopce a zjistil, že jsem z nějakého jídla dostal parádní průjem. Po příchodu do základního tábora jsem měl osud zpečetěn.
Dostal jsem teplotu, cítil jsem se strašně slabý, blbě se mi dýchalo, i když jsem byl jen v 4500m.n.m. Slunce pražilo a já beznadějně vyplýtval skoro všechen toaletní papír. Zkonzumoval jsem veškeré zásoby živočišného uhlí a Endiaronu a jen doufal, že to bude v pohodě.
Uvědomil jsem si hodně důležitou věc – podmínky nebudou nikdy ideální.
Condoriri Nest
Další den mě to břicho pořád ještě zlobilo, ale jinak jsem se bez obtíží dostal do Condoriri Nest 5440m. Výškového tábora, umístěného na skalnatém hřebenu.
Slunečno, bezvětří. Přivítali mě tu dva Američani, kterým sem domorodci v sandálech dotáhly hromadu nesmyslu (80 KG!!!) .
Horolezci jak se patří. Na snášku sem došli tři Bolivijci v sandálech. Ošleháni větrem a vycvičeni do maxima. Baví se hlavně se mnou. Španělsky neumím a tak jen používám gesta. Pomůžou mi zatížit stan kameny, težkají můj batoh a vidím, že mají radost z mého podniku – Illimani solo, bez nosičů a průvodců. Na obzoru jde vidět Sajama – nejvyšší hora Bolívie 6542m.n.m.
Ukážu ji jednomu Američanovi a on na to odpoví hrdině a s pýchou: „Na tu jsem vylez minulý rok. Ale tento rok není vůbec dobrý na výstup.“ Pfff, pomyslím si – Ženské v sandálech ti tam vynesly batoh a když si šplhal vzhůru točila se ti hlava, nemohl ses nadechnout a sledoval si celou dobu jen záda svého průvodce, který tě táhl na laně. Takhle ne, prosím. Mě nevadí, že si lidé berou průvodce a nosiče. Je to rozhodně bezpečný způsob pro lidi, kteří se chtějí podívat nahoru a nemají dostatek zkušeností, nebo dostatek času, aby se řádně vytrénovali. Vadí mi však jak se poté někteří prezentují – v běžném hovoru, při přednášce, v článku magazínu, na videu z Youtube – jako stateční osamělí bojovníci a dobyvatelé horských vrcholků, což ubírá na hodnotě opravdovým horolezcům, ke kterým mám i já osobně strašně daleko a vždy zdůrazňuji, že chodím na netechnické hory, které v sobě mají když tak jen jednu obtížnější pasáž, ve které nesmím udělat chybu, jinak se zabiji.
Pak šerpové sklidí tábor a Američani odejdou s mini batůžky. Já pomáhám jednomu sbalit masivní náklad bezmála 30 kg a pak mu ho nahodím na záda.
RESPEKT kluci.
Po té jsem dojde skupinka čtyř Francouzů. Bohatý pán si zaplatil průvodce na tři týdny. Za chvilku za nimi přichází dva nosiči. Spíš jeden a jeho 10-ti letý syn. Má sandály a lacinou větrovku. Francouzi jsou k nim opravdu štědří, dostanou zaplaceno a ještě kluk nafasuje velkou igelitku jídla. Dostane taky teplý čaj, neboť se viditelně třese zimou. Já odpočívám a koukám, jak se připravují na výstup.
Když ležím ve stanu sám, přepadají mě různé černé myšlenky: „Omrznou mi při výstupu nohy? Nestříhám si teda ty nehty zbytečně? Nespadnu při nočním výstupu někam do praskliny? Budu schopný sledovat v noci stezku? Nebude to moc prudké, namrzlé, nebezpečné? Budou mi stačit ty moje trapné hliníkové mačky?“ Přemítám, co všechno jsem zažil, co mi dalo důvěru v sebe sama si troufnout. Zimní nepovedený výstup na Slovinský Mangart, Výlez na Novozélandské hory Mt Murchison, Mt Hopelles, Mt Turner…
Moc toho za noc nenaspím. Ale jinak jsem klidný a vyrovnaný, cítím v sobě sílu a nakonec i obavy, abych nevyšel zbytečně moc brzo a na vrchol nevyběhl ještě za tmy. Vstávám v jednu, abych zkusil aktivovat výhřevné polštářky. (Nefungují, naprostá zbytečnost, pro jejich aktivaci zde není dostatek vzduchu) Pak posnídám a udělám si čaj z Cocy do flaštičky na cestu. Žádná termoska. Navleču se do hader, namontuji mačky a návleky. Francouzi jsou už na sněhu a navazují se na lano. Přesně ve tři ráno opouštím stan a předbíhám spolubydlící. Pomalu se táhnou po svahu a jedna osoba uprostřed na laně spadne jako brambora.
Nedostatkem vzduchu netrpím. Postupuji vpřed vždy po 50-ti krocích, pak se musím vydýchat. Jdu temnotou, jen za svitu měsíce. Zdá se mi že tak dokáži lépe sledovat stopu. Když zpozoruji prasklinu, zapínám svítilnu. Občas to pode mnou nepříjemně praská. Naštěstí můj průjem je pryč… Pak ztrácím stopu, ale tak nějak tuším, že je to pořád nahoru a doleva. Kopec je zledovatělý a zatraceně prudký. Vytahuji druhý cepín. Zhruba 300 m lezu zavěšený za špičky mých hliníkových maček (určitě chci železné příště) a hroty dvou cepínů. Mrznou mi nohy, neustále vrtím prsty a kopu do ledu, aby se prokrvily. Kontroluji hodinky a výšku. Už jen jedna Pálava (380 m) a já zjišťuji, že jsem zbytečně moc rychlý. Zpomaluji tedy. Abych si zajistil konstantní příděl tepla z námahy. Na vrchol dorazím v 6:33.
Zhruba deset minut před východem slunce. Moc si zprvu neuvědomuji, co jsem právě udělal. Trochu radost. Udělám hodně fotek a už cítím to bláhové hřejivé štěstíčko.
Podařilo se mi vylézt na Illimani!!!
Amazonie se topí v mracích, vrcholky hor jsou zality světlem. Půl hodiny strávím na vrcholu, sním jednu twix tyčinku, vypiji půl litru Coca čaje.
Všechno je pode mnou, teď se jen vrátit bezpečně dolů. Na prudkém svahu potkávám Francouze. Jejich průvodce sází jeden ledovcový šroub za druhým. A já lezu dolů jak robot. Nemilosrdně zasekávám cepíny do ledu. Koukají na mě jak na přízrak. A mě konečně zachvacuje ta pravá výstupová euforie. Tohle je paráda! Ve stanu se trochu najím, sbalím a jdu dolů po ostrém prudkém hřebenu. Nechápu, jak ti nosiči po tomhle můžou chodit v sandálech a co teprve běhat. Pádí občas dolů jak splašení. Zbytek dne strávím zničený ve stanu. Hodně jím a myšlenkově teprve trávím, co jsem to zase udělal. Vylezl jsem si Illimani! 6438m.n.m! Tak snad se to teď ještě jednou povede s kamarádem Michalem…
Přidat komentář