• Menu
  • Menu

Samaipata a vodopád La Pajcha

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Jižní Amerika » Bolívie » Samaipata a vodopád La Pajcha

Čtveřice náhodných cestovatelů se rozhodla cestovat spolu a pod mým vlivem se rozhodli zkusit něco nového a vyrazit do hor v Bolívii. V obyčejném obchoďáku jsme dovybavili některé členy. Koupili jsme karimatky, Bolívijský kvalitní dětský stan s plastovými nosnými tyčemi, vyrobený v Číně. Michael si koupí peřinu místo spacáku.

Brazilec Glaubert se chvástá tím, že je v kempování  třída. Na cestu si koupí jenom jeden chleba, že mu to bude stačit. Ale jinak je velice negativní a nahlodává celou skupinku ke vzdání se našeho cíle, že prý má špatný pocit, že nás přepadnou, že nebude hořet plynová bomba ve dvou tisících metrech nad mořem… Myslím, že každá skupina lidí potřebuje svého bručouna, někoho kdo není věčně s něčím spokojený. Patrik ho však okamžitě zklidní svou skvělou výřečností a neoblomným nadšením udělat si dobrodružství a tak náš podnik pokračuje. Nakoupíme hodně jídla a jdeme se vyspat zpátky na hostel. Další den se za 160 boliviánů ( 480kč) svezeme taxíkem za 4 hodiny do Samaipata.

Samaipata

Samaipata je malebné městečko s nadmořskou výškou 1500m.n.m. V blízkém info centru na namalované mapě zjistíme, že naším cílem, kam chceme dojít pěšky, je La Pajcha – Vodopád.

Jediná mapa, kterou jsme používali, není moc podrobná, ale obsahuje obrázky!

Takže paráda, už víme, kam jdeme. První noc je krásná. Z modrých plachet uděláme přístřešek, ve kterém spí jen Glaubert. Bianka, Patrik a Michael spí v dětském stanu. Já sám ve svém. Po dvaceti minutách, kdy se ti tři ubytují, slyším hluk. Rozbili dětský stan. Jak nečekané! Plastová tyčka se zlomila. Bianka naříká, že je všechno mokré od padající rosy a že je jí zima. Já se jim směji a popisuji jim, jak si ležím ve svém zimním spacáčku jen v trenkách a stan mám suchý. Usínám za zpěvu nočního ptactva.

Ráno je drsné. Morálka a chuť po dobrodružství jsou na nule. Je chladno. Rozděláme oheň a uvaříme silný čaj z cocy. Vylézá sluníčko. Teploučko. Sušíme celty a plánujeme další den. Moc toho nevymyslíme  a tak jdeme prostě dál.

Cestou se ptáme lidí na cestu. Auta tu nejezdí. Přicházíme k vesnici, která je na naší malované mapě. Ale bohužel nevíme, ze které strany nastupujeme do okružní cesty Samaipata, vodopád La Pajcha a zpět Samaipata. Koukáme na to hliněné město jako  u vytržení.

Krásný kostelík, náměstíčko s divokou přírodou.

Obchod! Jdeme si dokoupit zásoby. Přivítá nás dědula s tričkem kandidáta na asi prezidenta. S přívětivou tváří nás vyzve, abychom se u něj v obchodě posadili. A začne připravovat červené plastové židle. Posadíme se.

Tomu říkám pohodlné nakupování, posaďte se…

Musíme počkat, až se jeho žena vrátí z pole. Přicházejí se na nás podívat další
a další vesničani. Tohle tu ještě nebylo. Gringos z Ameriky došli!

Čas se zastavil. Bedlivě zkoumáme, co všechno si koupíme. A když dojde jeho žena, máme hbitě vybráno. Taky nějakou flašku alkoholu. Nemáme sice peníze na zpáteční cestu, ale život je otázkou priorit, ne? Vyjdeme z obchodu přes náměstí ke Glaubertovi, který hlídal věci a v tom si vzpomenu, že jsme zapomněli koupit cocu! Jaké to neštěstí.

Zpět do obchodu jdeme jen já a dlouhán Michael, který hovoří perfektně Španělsky. Vysvětlí dědečkovi hříbečkovi naše přání. On s klidem přikývne a znovu začne sundávat červené plastové židle. Sakra. To si dělá srandu. Michael pokrčí rameny. Musíme počkat, až do obchodu vejde jeho žena. Nedá se nic dělat. Čekáme. Michael se zeptá: „A to jí ani nepůjde říct, že tu na ni čekají zákazníci?“ Ne. Pak ale náhodou paní domací přeci přijde a prodá nám balík cocy. Tak ať vám to šlape mládenci. Žvýkáme jenom já, Patrick a Michael. S Patrikem máme tajný signál. On nosí cocu připnutou k riflím, a když mám na ni chuť, přijdu k němu a zlehka začnu dělat “ííííí” a on mi ji okamžitě podá.

A tak naše trojice jde ve předu, vzadu se za námi plahočí bez energie Bianka a Glaubert, který má navíc každou chvíli strašlivou škytavku. Chytá ji, když se moc směje, což je každou chvíli, jsme veselá banda. Taky sebou táhne své veškeré krámy, protože jako jediný nechtěl nic nechávat na hostelu. Ha ha, dokonce v ruce nese kabelu se svým počítačem. Jedinou záchranou při chytnutí svého škytavkového záchvatu je odejít stranou a přinutit se zvracet. Pak má na chvilku klid, než ho zase strašně rozesmějme. Jdeme kolem kaktusů, skal a bodlákového houští. Toulaví oslíci, prasata, osamělý chodec s lanem přes rameno, děda s rozbitýma nohama v rozbitých sandálech. Zapomenutá pumpa a u ní děda, co si škraňě tumluje cocou a bílým práškem. Akcelerátorem z magnesia nebo sody. Ve vesnici nám řekli, že můžeme spát u školy, která je prý 20 minut chůze. Mají asi jiná měřítka, po třech hodinách za soumraku dojdeme k té zapomenuté škole.

Ve škole

Bylo nutné umístit školu doprostřed džungle, aby k ní měli všichni v okolí stejně daleko.

Posbíráme dříví a rozděláme oheň. Kolem sloupů na verandě uděláme závětří z našich plachet. Troška večeře, troška alkoholu, dobrou noc. Ráno přicházejí dětičky. Jsou rády, že jsem rozdělal oheň. Zahřeje při chladnu jitra, než vyjde slunce. Pak na terénní motorce přijíždí učitel a začíná vyučování. Vyfotíme se tedy se všemi školáky a jdeme dál.

Čeká nás přece vodopád “LA PAJCHA” !!!

Jenže ono to nebude tak jednoduché a ten zatracený vodopád ne a ne přijít. Kdo to z těch místních říkal, že je to už jen tři hodiny? Kolem oběda se zastavíme u malinkatého umolousaného hřbitova u cesty. Dochází nám voda.

Michael se někam vytratí, zbytek skupinky vychutnává stín a odpočívá. Po té se Mike vrátí a oznámí, že našel vodu. Jdu s ním já a bereme do každé ruky jednu dvou litrovku. Za nedlouho přicházíme k cihlo hliněnému stavení uprostřed džungle. Načepujeme si, poděkujeme místním a jdeme zpět k naší vlčí smečce. Pokračujeme. Opět se smráká a my jsme už docela unavení. Pak zase Michael a já odejdeme z hlavní cesty prozkoumat, co nabízí chodníček hustým lesem. Dojdeme k potoku u písčité pláže. Vrátíme se pro zbytek party a po příchodu stavíme z modrých plachet obrovský stan.

Jiní připravují dřevo na oheň. Vaříme společné jídlo a v tom přichází docela čiperný dědeček, kolem kterého se rojí asi pět slušně vychovaných psů. Promluvíme si a on nás nechá přespat na svém pozemku. Hlavu mám plnou těchto roztomilých setkání. Všechno je naprosto jiné než v Manchesteru v Anglii, kde jsem byl kuchtíkem a řidičem. Všechno je usměvavé, sluníčko svítí každý den. Moji noví přátelé jsou perfektní. Smějeme se od rána až do večera a věřím, že to nebude jen tou cocou, protože stále dva z nás tomuto přepychu neholdují.

Tohle je přesně ta věc, kterou na cestování miluji. Můžu se stát někým jiným. Z nuly velkoměsta se stává Indiana Johnes. Z kluka v kacafraku Tarzan. A najednou je toho na mě prostě moc. Oheň praská, ptáci zpívají večerní ukolébavky, ozývají se zvuky Španělštiny a Angličtiny. Jdu spát jako první. Natrávit posledních pár zběsilých dnů. Vzbudím se o dvě hodiny později. Glaubert a Patrick šli spát a u ohně je jen Bianka a Michael. Nabídnou mi zbytek rýže a konzervu sardinek. Spolykám to a zalezu znovu do pelechu na pláži. Ještě, že mám ešus, v čem bychom vařili… Poslední myšlenka.

Vodopád La Pajcha!

Ráno vstanu jako první. Rozdělám oheň a připravím snídani. Pak se flákám na nádherném potoce, jehož dno je vystláno zlatavým pískem a velkými kameny. Dneska je odpočinkový den. Koupeme se, poleháváme ve stínu, klábosíme. Patrick si pere věci. Rovnáme si krámy do batohu. Běhám po potoce kde je vody po kotníky. Kolem poledne vyrážíme. Asi po půl kilometru přicházíme k vybájenému vodopádu La Pajcha! Bleskově ze sebe sundám oblečení a ve slipech běžím vstříc tomu bouřícímu obrovi.

S přiblížováním mé odhodlání slábne. Hůůůůůůůůů. Duní přívaly vody. Fouká  studený vítr. Už nejsem tak statečný. Bázeň roste. Běžím však dál. Bum. A jsem uvnitř. Všechno ostatní zmizelo. Poslední kapka k proměně na Robinsona, na Messnera. Tohle je můj den, kdy jsem se pokřtil. Chci do hor! Chci, aby mi chyběl kyslík! Chci tak vysoko, jak jen mi mé tělo dovolí!

Dost poezie, je to studené. Ostatní se ostýchavě začínají koupat. Po té vylezeme a na břehu nás čeká ten milý dědeček z předešlého dne. Chce zaplatit! Sakra. A my nemáme čím. Výraz v jeho tváři se mění. Zkříží ruce před tělem.

Začíná smlouvání. Nechce moc, to je pravda. 10 boliviánů (30kč) na osobu. Ty my ale nemáme. Patrick je v zásadě proti. To by přece mohl říct každý: “Tohle je můj vodopád.” Jenže on má pravdu. Koukám střídavě na dědulu v sandálech, pak na rozbitý stan na batohu Bianky. Přitočím se a říkám: “Tak mu dáme ten rozbitý stan!” A je to. Problém vyřešen.

Obě strany spokojeny, jde se pro mačetu!

Vysvětlíme strážci La Pajcha, že je stan rozbitý a že si ho musí opravit. Nevadí mu to a je doslova nadšený výměnným obchodem. Dokonce Michaelovi nabídne, že mu dá mačetu, kterou má doma. Jdu s nimi. Jako dokumentátor u toho nesmím chybět. Další z hlíny splácaný domeček. To nechci propásnout.

Je tu hned několik stavení, každé ověšené zcela nepochybně potřebnými věcmi. “Bebechy” – jak se říká na Moravě. Michael obdrží mačetu, projdeme krok za krokem malý statek.

Děda ještě nabídne ať si natrháme po cestě zpět mandarinky a jiné ovoce z jeho divoké leso zahrádky. Děkujem se a odcházíme. Spojíme se s partou, povykládáme příběh domečku a pokračujeme v naší cestě. Teď už jdeme jen zpátky. Dneska není síla hledat místo na spaní. Zastanujeme u cesty. Kopnu do sebe řádné dva loky pálenky a pod vlivem se pustíme do toho. Převrátím (div se nepřevrátím) pár kamenů, které zajistí hlavní kůly, a pod prvním kamenem najdu velkou tarantuli. Rychle foťák! Přesuneme ji do ešusu a dáme opodál, aby na ni nikdo nešlápl. Docela opilý stavím přístřešek a ostatní mi pomáhají a dodávají do celé akce mozek. Zalehneme až po tmě. Dneska žádný táborák. Usínáme s nepříjemným pocitem, že z džungle doleze víc tarantulí a nalezou nám do pusy. Brrr.

Ještě za tmy, myslím ve čtyři ráno jsme už na cestě, chceme chytit odpolední autobus z další vesnice. Jdeme po cestě a pak začneme stoupat. Už je světlo a my potkáme typického návštěvníka hor. Chlápek s provazem na ramenou. Řekneme mu, že jdeme do vesnice a on nám řekne, že je to dvacet minut zkratkou. Sejdeme zpátky k potoku a tam nám ukáže skrytou stezku podél koryta vody. A tak jsme se ztratili na další tři hodiny. Je to zoufalé, všude dokola jen samé skály, kopce, tráva. Žádná vesnice, natož tak vzdálená 20 minut. Nadáváme naší důvěřivosti. Já a Patrick jsme nejvíc v klidu. Rozhodneme se vrátit zpátky k potoku a dojít zase k cestě. Když ale opět přecházíme ten pěkný vodopád, uvidíme dalšího člověka s lanem a tentokrát i se psem.

Nabídne se nám po delším rozhovoru, že nás dovede k místu, kde stezka uhne z koryta řeky a jde přímo směrem k vesnici. Hotovo, projdeme ještě kousek po cestě a kolem smetiště a už vidíme široké údolí a lidi. Netrvá dlouho a sedíme společně s ostatními vesnickými Bolivijci na korbě nákladního auta. Město nám připadá divné. Lidi po nás nedůvěřivě koukají. Cítíme se v ohrožení. Sedíme na Plaza (v centru města) a sušíme boty a začínáme vařit jídlo. Postupně získáme důvěru zvědavých děcek, díky nimž si vypůjčíme z jedné rodiny obrovský hrnec, ve kterém uvaříme hodně těstovin pro každého.

Musíme se však přesunout do altánu, začalo pršet. Náhle vidíme civilně vypadající Bolivijce. Michael a Bianca s nimi okamžitě naváží kontakt a netrvá dlouho a slíbí nám, že nás dovezou do Santa Cruse. Jsou to lidi z parlamentu a přišli sledovat, jak probíhá rozvoj v zaostalých částech země (takže všude). Musíme ovšem počkat do šesti. Snadné, jsme unavení. Pak, když pro nás dojedou s bílými terénními auty, zjistíme, že pojedeme na otevřené korbě terénního vozu. Dáme si několik loků naší skvělé pálenky a je zase veseleji, drncá to šíleně a prach se víří všude kolem. Zastavíme. Naši zachránci si potřebují taky popít. Kupují láhev rumu s kolou. Nabídnou. A my se odvděčíme z našich zásob. A pak se ptáme, kdo je vlastně řidič? “Já” odpoví vratce chlapík s čerstvě dolitým kelímkem. Jedeme asi tři hodiny. Krásně pod vlivem alkoholu a cocy. Párkrát zastavíme a slečna od Bolivijců se chce nechat fotit s Patrickem. To víte, je blonďák s modrýma očima. Děláme si z něj srandu, že dnešek ještě nekončí. Při další zastávce si dáváme cocu za škraně a naši milí průvodci nám dají i ten kouzelný prášek urychlovače. Je to buď soda nebo magnesium nebo taky obojí. Skončíme v Santa Cruse a zjistíme, že náš bývalý hostel je plně obsazen. Už si nepamatuji, proč jsme se vlastně sakra rozdělili??? A kde jsme se znovu sešli. Příliš mnoho otazníků. Byla to úžasná noc a my se ráno probudili v krásném hostelu. Když budím Michaela na předplacenou snídani, jenom se otočí a zamumlá: “Fuck the breakfast”. “K čertu se snídaní” – toť volný překlad. Snídám a vyjde zmuchlaná Bianca a prohodí: “There is a fucking tukan!” – “Tady je podělanej tukan!”

No, můžu jen říct, že jsme si sáhli na dno a to se projevilo i na našem slovníku. Ale to přejde s příchodem komfortního života bez tarantulí a písku ve spacáku. A nakonec z nás budou gentlemani s vybraným slovníkem. Všichni máme radost z povedeného dobrodružství a troufám si říct, že na něj jen tak moji společníci nezapomenou!

Martin Mirinsky
Martin Mirinsky

Po světě lítám jenom za horama. Láska získaná na Novém Zélandu. Rád si na sebe vymýšlím různé výzvy, které většinou nevycházejí, což je hlavní důvod, proč nemám sponzory. Nicméně z velkého počtu dobrodružných výprav se opravdu nějaký podnik občas povede a to pak mám obrovskou radost.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *