Salar de Uyuni – největší solná poušť na světě. S rozlohou 10 582 km² to je velké lákadlo pro turisty z celého světa.
Poprvé jsem o ní slyšel při své první návštěvě Bolivie v roce 2012. Užít si bílou nádheru z pohodlí auta však nebyl můj plán. Místo toho jsem se autobusem dostal do Chalapata a pak na stopa na korbě nákladního auta mířil do malé vesničky. Přejížděli jsme poušť v noci, teplota klesla pod bod mrazu a ostatní cestovatelé (místní) se choulili do dek a pytlů. Někdy kolem půlnoci jsme zapadli do bahna. Ano správně, na téhle poušti prší, voda se ale pít nedá, protože je moc slaná. Šílená zima a my museli něco řešit. Společnými silami jsme to za hodinu dokázali a dojeli do cílové stanice – Salinas de Garci Mendoza. Přespal jsem na hotelu, kde bylo skrze rozvrzanou podlahu vidět do kuchyně a ráno vyrazil pěšky s batohem k blízké sopce. Cerro Thunupa 5321m.n.m.
Bylo to poprvé, co jsem kráčel opravdovou pouští. Bílé nic, kolem dokola vrcholky kopců, vzdalující se vesnice.
Zůstal jsem tenkrát ubytovaný někde na hoře u malého jezírka ve výšce 4600m. Foukal vítr, byla zima a já si dělal každý den výlety do labyrintu skal a touhou vyšplhat na vrchol. Nepodařilo se, nicméně jsem byl odměněn krásnými výhledy na celou bílou planinu Salar de Uyuni. Jaké by to bylo, kdybych zkusil celou tuhle poušť přejít pěšky?
Další rok jsem se na Thunupu vrátil a zůstal zase o něco déle. Jezírko s pitnou vodou vyschlo a tak jsem musel najít a vyhrabat pramen. Osm dnů uběhlo jako v pohádce. Zase jsem nevylezl na vrchol, ale hned jak jsem se vrátil, pochlubil jsem se kamarádovi (Michal Lukačovič) o svém snu přejít poušť.
Uplynulo pár let a já se do Bolivie s oním kamarádem vypravil. Plán jsme měli jednoduchý, vylézt na co nejvíce hor s 6000m a výš. Což se podařilo včetně té nejvyšší Sajama 6542m.n.m.
Na co ale nikdy nezapomenu, že když jsme byli v hlavním městě La Paz na náměstí, Michal povídá: „Včera v noci jsem dostal parádní nápad, chtěl jsem tě vzbudit a říct ti ho, myslím, že se ti to bude líbit“ Koukám na něj a říkám si, že to musí být opravdu nějaká úžasná věc. „Víš jak jsme chceme přejít tu největší solnou poušť na světě, těch 150km, ve třech dnech, kdy chceme dvakrát spát ve stanu a každý den sejmout 50km?“ pokračoval Míša. „Uhmm“ stále nechápavě já, ale už jsem trošku tušil kam to směřuje. „My to prostě ujdeme na jeden zátah, bez spaní. Ráno prostě začneme. A půjdeme a půjdeme a až přijde noc, tak nebudeme spát, ale pořád budeme šlapat, než bude ráno a my nepřestaneme, dokud se nedostaneme na druhou stranu.“ „Ano, souhlasím. Je to dobrý nápad!“ Odpověděl jsem a tím jsem zpečetil náš osud.
Přejdeme největší solnou poušť 150 Km bez spaní, bez odpočinku, na jeden zátah.
Celý podnik jsme důkladně promysleli a i tak si dobře uvědomovali, že toho hodně nevíme. Naše maximální délka pochodu za den byla něco kolem 40km. Vždycky jsem obdivoval borce, kteří šli pochoďáky a zdolali hranici 50 Km.
Co se stane ale s námi při 150 Km?
Po dvou měsících vylezeme všechny hory, co jsme chtěli bez toho, aby nám umrzli nějaké prsty a už jsme se strašně těšili, jak se půjdeme báječně projít.
V druhém hlavním městě Sucre v supermarketu nakoupíme jídlo jak na nějakou párty.
Pár energy drinků, hromada sladkostí, 12 brufenů, kdyby nás náhodou bolely nohy.
Přemístíme se do města Uyuni, kde na hostelu necháme velký pytel s věcmi, které nebudeme potřebovat – Horolezecké boty, zimní spacáky, mačky, cepíny, stan…
Další den nás autobus doveze přes celou poušť na druhou stranu do vesnice Llica a znovu přespíme na Hostelu.
Přechod pouště!
Ráno, přesně v 7:15 pochodujeme směr velké bílé neznámo. Neseme sebou 8l vody, hromadu jídla a ještě větší hromadu velkého nadšení. Jdeme přejít největší solnou poušť na světě. Ani se nenadějeme, máme v nohách prvních 20 Km a konečně kráčíme po solné krustě s geometrickými rámečky. Používáme kompas na hodinkách, ale po chvilce dojdeme na to, že každé místo na světě má takzvanou magnetickou odchylku, která může činit až dvacet stupňů. Takže náš kurz je teda špatný. Nevadí máme ještě GPS na mobilu, kde zároveň běží program na počítání kilometrů. Opravíme náš kurz a jdeme po cestě, kde nikdo nejede. Na čtyřicátém kilometru si zalepíme nohy a propíchneme puchýře a pustíme do uší nějakou muziku. Fouká zběsilý vítr a to je v podstatě dobře, protože nám duní do zad. Jsme šťastní jak jsme dobře určili směr pochodu. Ukusujeme takměr 5 km každou hodinu. Pak přijde úžasný západ slunce a my po něm zmizíme do černé tmy a stále šlapeme. Teplota klesá, voda ve flaškách mrzne, rozpočítávám energy drinky, brufeny. Každou hodinu chůze máme servisní přestávku. Napít se, najíst se, vyčurat a znovu začít šlapat. Už to zatraceně bolí, puchýře se dělají na puchýřích, občas praskají, už je nezalepujeme ani si nezouváme boty. Oblečeme se a i tak při každé zastávce pěkně vymrzneme.
Po 21 hodinách míjíme slavných 100km.
Zasvítí ve mně malé štěstíčko, které okamžitě sfoukne ledový vítr a přebije bolest snad úplně všeho, co tvoří moji fyzickou schránku. V hlavě mi hraje neustále stejná myšlenka –
Jestli budeme dál pokračovat, naše těla se tak strašně rozbijí, že se nikdy neopraví.
Už jsme si ale s Míšou lecco prošli a hodně sneseme. A navíc, přestat už nemůžeme, musíme se odtud dostat. Východ slunce a světlo nás trochu vzpruží, ale i tak toho máme plné brýle. Kolem desáté hodiny je rozhodnuto. Budeme stopovat turistické terénní auta, aby nás odvezli pryč. Jezdí jich tu celkem hodně, už jsme totiž poblíž městečka Uyuni. Jedou jak černá tečka po obzoru, jestlipak se otočí a zastaví dvou postavičkám uprostřed pouště? Teprve osmé auto zastaví a my rychle vysmlouváme odvoz. Turisti v autě nechápou. Až teprve, když se dostaneme k solnému hotelu začínají rozumět, že jsme šli v kuse 27 hodin napříč pouští. Bez spánku, bez odpočinku. Takže se nám přechod nepodařil. Pokusu ale v žádném případě nelitujeme. Celá symbolika chůze přes poušť skrz noc, znovuzrození další ráno, pokora, odvaha postavit se děsivému prázdnu a mnohostrannému neznámu to vše z nás v podstatě udělá nové lidi.
Možná to zkusíme znovu příště? Možná to zkusíte i vy!
Přejít největší solnou poušť na světě Salar de Uyuni.
Přidat komentář