Čtyřkolkou na dunách
Najít kavárnu, kde bychom se mohli nasnídat, byl celkem těžký úkol, ale zadařilo se a my si dali croiasant s kapučínem a Freda nějakou plněnou briošku. Zbytek dne jsme proleželi na pláži. Bylo hodně vedro a moře bylo také teplé. Byl i veliký odliv, takže člověk musel ujít 100metrů, než dorazil k vodě.
Před západem slunce jsem vyrazili směrem k Pedra Furada. Vzali jsme to přes místní nejvyšší horu, na které je maják. Některé turisty sem vozili koňským povozem, ale to nám přišlo zbytečné. Sestup ke skále byl v žabkách krkolomný a také zde byla celkem velká koncentrace lidí. Po nezbytném focení jsme se zpět vydali cestou, kterou ostatní nešli – podél moře. Kousek to šlo, ale pak jsme po písčitém svahu museli vyšplhat nahoru na útes. Protože se rychle stmívalo, přidali jsme do kroku, abychom se do městečka vrátili před úplnou tmou, což se podařilo. Večeři jsme si dali v příjemné restauraci, ve které byl písek úplně všude včetně vnitřních prostor.
Nasnídali jsme se v apartmánu (toasty) a pak vyrazili shánět čtyřkolky na dnešní výlet. Chvilku to vypadalo, že výlet zrušíme, ale nakonec jsme si půjčili dvě čtyřkolky – Miloš jel sám a já s Fredou (Lado Oeste, 1.220,-Kč/osoba). Doprovod nám dělal místní kluk na motorce. Po pobřeží jsme dojeli k přívozu, kde kluci museli ukázat svoji zručnost a na přívoz čtyřkolkou najet a zase z ní na druhé straně sjet. Pokračovali jsme mangrovníkovým lesem k takové bizarní vesničce, kde bylo několik desítek houpaček, sítí a vyvýšených míst, na kterých se fotili lidé. Dali jsme se tady kokosovou vodu a sladkost vyrobenou také z kokosu a pokračovali jsme k nejzajímavější části výletu – do dun.
Přiznám se, že když jsem uviděla první dunu, kterou jsme měli na čtyřkolce sjet, tak se mi stáhnul zadek. Z vršku to vypadalo opravdu hodně strmé. Každopádně objet se to nedalo, takže jsme museli dolů. Já první dunu ještě seběhla pěšky, abych kluky natočila. Ty ostatní jsem se už vezla.
Další zastávka byla v místě, kde je několik malých lagun mezi dunami. Místní zde vybudovali kladky a klouzačky, na kterých se dá sjet do vody. Nebyla to atrakce vhodná ani pro jednoho z nás, takže jsme pokračovali do „občerstvovací stanice“. Průvodce nás přivezl k restauraci na břehu větší laguny. Takhle tedy nepůsobila moc čistě, ale přesto jsme do ní vstoupili. Stolky a židle byly totiž umístěny tak, že měl člověk nohy a někdy i zadek ve vodě. Nejdřív jsme si chtěli dát jen pití, ale číšník nás nakonec ukecal na smažené rybí kousky a nelitovali jsme.
Odtud jsme se už vrátili zpátky do naší vesnice a chvilku se poflakovali na pokoji. K večeři jsme si každý koupili dvě špejle s masem a sýrem dělanými na grilu (10 reálů za kus). Snídani jsme si dali v naší již jednou vyzkoušené kavárně a v 10 hod. nás nabral taxík, který jsme zamluvili den předem. Cena byla 250 reálů za auto, přičemž tentokrát jsme jeli sami. Na letiště jsme dorazili cca za 45 minut a jen, co jsme zalezli do haly, začal prudký 15minutových slejvák. Do Sao Paula nám to letělo ve 12:55 hod. cesta trvala 3,5 hodiny (2.290,-Kč). Pak jsme měli hodinu na přestup a pokračovali necelou hodinu do Ria de Janeira.
Zpátky do Ria
Uberem jsme se dostali k hotelu Othon Palace přímo na Copacabaně (900,-Kč/noc/osoba). Myslím, že je to zdejší nejvyšší hotel. My bydleli v 15.patře s bočním výhledem na pláž. Při check-inu jsme dostali voucher na jeden drink na terase, která se nacházela ve 30. patře, takže jsme se hned vyrazili občerstvit. Já s Milošem jsem si na terase jejíž součástí byl i bazén, a odkud byl hlavně úžasný výhled na Copacabanu, dali večeři – hamburger. Freda vyrazil na večeři do města.
Poté, co nás Freda vyzvedl na terase hotelu, šli jsme všichni na další drink na pláž. Kupodivu tady téměř nikdo nebyl. Když jsme v Riu byly ty první dny, večer Copacabana žila, ale teď bylo všude prázdno. Navíc to byl první den, kdy bylo relativně chladno, takže mi v šatech na ramínka začala být brzy zima.
Pustí nás domů ?
Dnešní den jsme prožili trochu v napětí. Odpoledne jsme měli odlétat domů, ale nevěděli jsme, jestli nás vůbec pustí do letadla, protože od pondělí Francie změnila podmínky a pro vstup začala vyžadovat negativní PCR test. Nikdo nám nebyl schopný přesně říct, zda test bude nutný i kvůli přestupu v Paříži. Nakonec jsme z dostupných informací došli k tomu, že tranzitní pasažéři test nepotřebují. Hrozilo však, že nás na let nepustí, budeme ho muset o dva dny odložit a mezitím si někde v Riu najít laboratoř, ve které se necháme otestovat. Každopádně na letišti v Riu žádná laboratoř není (na rozdíl třeba od letiště v Sao Paulo).
Ráno jsme si dali pořádnou snídani v hotelu s výhledem na pláž a pak vyrazili ven. Jako ubytování hosté jsme měli k dispozici ručníky, lehátka a deštníky zdarma, čehož jsme rádi využili. Většinu času jsem strávila opalováním, protože voda byla na mě dost studená a navíc ty vlny… Objednali jsme si poslední kokos, který se Miloš pokoušel asi 20 minut zaplatit telefonem, ale nakonec musel Freda dojít do pokoje pro klasickou kartu. On se šel ještě projít po městě, aby udělal nějaké nákupy, my s Milošem jsme na pláži byli cca do 11:30 hod. Pak jsme se na pokoji vysprchovali, dobalili věci a v poledne jsme se z hotelu odhlásili a uberem dojeli na letiště.
Nechtěli jsme si dělat on-line check-in, abychom měli jistotu, že můžeme letět, takže jsme vystáli frontu k přepážce. Mezitím jsme vyplnili jakýsi formulář ohledně zdraví, ten po nás pak ale nikdo vidět nechtěl. U přepážky nám pán oznámil, že tranzitní pasažéři mohou do Francie bez testu a nám spadl kámen ze srdce. I když pravda je, že dokud jsem neseděla v letadle, pořád jsem měla pochybnosti.
Odlet byl v 16:45 hod, a do Paříže to trvalo 10,5 hodiny.
Letadlo bylo opět plné, takže jsme každý měli opravdu jen svoji sedačku, ale hlavně že jsme letěli. V Paříži nás čekal dlouhý přestup, protože náš let byl posunutý, takže jsme odlétali až v 15:20 hod. a do Prahy dorazili kolem páté odpoledne. Naposledy jsme si zavolali uber, který nás hodil k Fredově příbuzným, u kterých jsme parkovali. Pak už jen cesta do Trutnova a dovolená skončila.
Přidat komentář