Je sobota ráno (6:30), přesně 6 týdnů a jeden den od artroskopie mého kolena, kde mi zjistili přetržený přední křížový vaz. Za posledních pět týdnů jsem téměř každý den strávila minimálně 40 minut v posilovně na rotopedu. A výsledek? Je 7:40 a já sedím v autobuse, který jede do horské vesnice Castelrotto. Sníh už dávno odtál a zelené hory se tyčí všude okolo mě. Jedeme po úzkých klikatých silničkách, pod námi je tak hluboký sráz, že ani nechci domýšlet, jak bychom dopadli, kdybychom se omylem střetli s jiným autem. Samotná jízda autobusem je pro mě zážitkem. A jsme tu. Je horký slunečný den, obloha bez mráčku. Převlékám se z dlouhých kalhot a mažu se opalovacím krémem.
Tady v Dolomitech je opravdu těžké se ztratit. Všude, na každém rohu či pomyslné odbočce máte přehledné značení, které vám ukáže, kolik času zbývá do vašeho cíle. Mým cílem jsou takzvané čarodějnické lavičky, obrovské kamenné bloky nacházející se 2104 m. n m. na planině Puflatschalm (italsky Mont de Bulacia). Castelrotto, můj výchozí bod, se nachází 1060 m. n m. Zvládnu to? Přeci jenom převýšení přes 1 km na úseku 4 km je poměrně náročné i pro zdravé tělo. V průvodci jsem si ovšem zjistila, že túra by měla být poměrně jednoduchá, a tak vyrážím z městečka po značené cestě č. 6.
Stezka vede přes horské sečené louky až na úroveň lesa. Značení se mění za cestu 4A. Právě mi došla energie, sedám si na lavičku, před sebou překrásný výhled nejen na horské vesničky, ale i na okolní hory. Jím jablko. A jde se dál. Podcházím lanovou dráhu, která vede na Marinzenhütte. Za sedm euro jsem se mohla svést i já, ale to bych brala jako švindl. „Když chceš holka do hor, tak si to pěkně vypoť, ať máš ten zážitek se vším všudy,“ říkám si. A taky že jo. Konečně se dostávám na úroveň horní stanice lanovky 1486 m. n m. Po cestě č. 9 se dostávám k další chatě Schafstall. Zde se střídá značení na č. 8. Cesta je tak strmá, že občas vypadá jako úzké schodiště vedoucí lesem. Uf, moje tričko je už zcela propocené. Jím další část svačiny a jsem vděčná za okolní stromy, které mi tvoří stín. Pokračuji dál, místy se objevují překrásné výhledy do okolí.
Jaká úleva, když konečně vidíte Puflatschou planinu! Jsem zhruba 2100 m. n m. a okolo mě neskutečný výhled do okolí. „Jsem v ráji,“ pomyslím si a pokračuji přes planinu, která je pokrytá horskou loukou až k chatě Arnikahütte. Zde mě vítá první ukazatel na Hexenbänke, můj cíl. Jdu po stezce, která vede po okraji plošiny. Přede mnou lidé sedí na nějakých kamenech, kterým nevěnuji přílišnou pozornost a jdu dál. Hmm, podle mapy bych tam už měla být. Přede mnou další ukazatel, který mě posílá 20 minut zpátky. Co je to za nesmysl, vždyť jsem zrovna odtud odešla. A pak mi to došlo. Ty kameny, o kterých jsem si myslela, že jsou o ničem, to byly ty slavné Čarodějnické lavičky! No nic, vracet se už nebudu, raději se podívám na místní vyhlídku. Obcházím celý vrchol až na místní vyhlídku, jsem 2119 m. n m. a v dálce vidím dokonce i Marmoládu. Je čas se vrátit zpět. Obcházím Puflatschhütte a jdu po cestě č. 12B zpátky do Castelrotto. Cesta je opravdu velmi strmá, a mému kolenu se to moc nelíbí. Jdu pomalu, ale bez větších problémů se dostávám až zpátky na Marinzenhütte. Nechci jít stejnou cestou zpět, a tak se vydávám oklikou po cestě 11A až na křižovatku s cestou č. 6, kterou se dostávám až zpátky do Castelrotto. Připadám si tak trochu jako děti na táboře, když přijdou do města a chtějí vykoupit obchod se sladkostmi. Pevně doufám, že místní obchod je ještě otevřen a to i přes to, že je sobota. Jo! Mám štěstí. Po nákupu si u veřejné kašny doplňuji vodu, a pak už se jen potřebuji nějakým způsobem doklopýtat na autobusovou zastávku. Co zbývá dodat? Pokud si hrajete na počítání kilometrů, pak jsem jich ušla přibližně 16. Ti z vás, co znají horský terén, ale chápou, že na počet kilometrů se v horách příliš nehraje. Daleko důležitější je převýšení a hodinová náročnost.
Přidat komentář