Čas jsou peníze
„I mistr tesař se někdy utne,“ projíždí mi hlavou, když už druhou hodinu čekám ve frontě na kambodžsko-thajské hranici. Asi tak by se dal nazvat můj „zoufalý pokus“ dostat se z Kambodži do Bangkoku na Čínský Nový rok 8. 2. 2016. Začněme ale od začátku.
Přišlo mi to jako skvělý nápad. „Kdo potřebuje z Phnom Penh do Bangkoku letět. Raději ušetřím nějaké ty peníze a cestou zažiji trochu toho dobrodružství,“ myslela jsem si, když jsem za 30 dolarů kupovala lístek na noční autobus. Plakátky a cestovní agentury inzerovaly jednoduchou a rychlou dopravu do thajského hlavního města pohodlným lehátkovým autobusem. Realita je ovšem v Kambodže někdy úplně jinde.
Už z Phnom Penh jsme vyjeli s půlhodinovým zpožděním. Na jihovýchodní Asii celkem normální stav. Dostala jsem místo úplně vzadu, kde hučel motor, a klimatizace nepřestávala foukat ledový vzduch. I přes spacák, mikinu a kalhoty mi byla zima, takže jsem se moc nevyspala. Jedinou výhodou tohoto místa byla tma, díky které mě na rozdíl od všech ostatních pasažérů vyhodili z autobusu až o hodinu později, kdy se řidič podivoval nad přebývajícím batohem. Je 5:50 ráno a my už hodinu bez jediné informace čekáme na hranicích. Kromě dalšího Američana jsou všude kolem jen Kambodžané a Thajci.
Až o dvě hodiny později, v 7:30 se náhle objeví náš „převaděč“ a my konečně nasedáme do tuk-tuku. Jedeme přibližně jeden kilometr(!) k hranicím, kde opět čekáme ve frontě na razítko. Po půl hodině pokračujeme na thajskou stranu hranice. Vstupujeme do místnosti, kde se tlačí stovky lidí. „Ó můj Bože! Tak tohle bude na dlouho,“ pomyslím si, když se po první půl hodině čekání pohnu jen o několik míst dopředu.
I tady ale platí, že čas jsou peníze. Pokud jste Thajec nebo Kambodžan, můžete si za 300 bahtů zaplatit místo v rychlejší frontě. Turisté mají smůlu, a tak se další hodinu a půl pomalu posouvám na imigrační, které je pro turisty z EU na thajských hranicích spíše formalitou. Konečně mám razítko s vízem na 15 dní v pase.
Je 9:30. Po dvouhodinovém martýriu jdeme hledat zaměstnance cestovní agentury, přes kterou jsme si koupili lístek až do Bangkoku. „Další autobus vyjíždí až ve 12:00,“ oznámí mi zaměstnanec. Vztek, zoufalství, nic vám nepomůže. Jdu si sednout do čekárny, kde vidím rozpis autobusů. „Ale další má jet v 10:00. Tvrdili jste mi, že se do Bangkoku dostanu za 13 hodin! A teď je to 13 hodin a já jsem ještě stále na hranicích,“ začala jsem zuřit. Načež se „najednou“ objevilo volné místo v minibusu před čekárnou. Je 10:30, když se po další půlhodině nevysvětlitelného čekání konečně rozjíždíme.
Jenže je Čínský Nový rok a všichni blázní. Číňané zapalují tištěné nepravé peníze a chystají velké večeře pro své živé i zesnulé. Čínská čtvrť ožívá ještě zmatenějším a plnějším tempem než obvykle. Každý se chce účastnit velkých oslav v Bangkoku, takže si asi dokážete představit dopravu a kolony před městem. Do Bangkoku přijíždíme úplně rozlámaní z malého mikrobusu až v 15:30! „Nikdy víc,“ říkám si a uvažuji nad tím, proč jsem si nekoupila někdy i levnější letenku než autobus.
cestopis následující
Přidat komentář