• Menu
  • Menu

Vzpomínky na Thajsko 3

dkasper
Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Thajsko » Vzpomínky na Thajsko 3

V deštníkové vesnici Bo Sang u Chiang Mai

Večer jsme si na recepci hotelu vyzvedli krosny a vyrazili jsme k cestovní kanceláři čekat na bus do Chiang Mai (700 km z Bangkoku, 12 hodin v buse, 250 bahtů). Dočetla jsem se v průvodci, že je to tak normální, a že nás pak doveze dodávka k busu. V praxi nás tam kdosi vyzvedl a k busu jsme šli pěkně pěšky kamsi k hlavní silnici. Sraz byl v 18h, ale než nás vyzvedli, dovedli k busu a než se jelo, bylo 19h. Autobus nebyl špatný, ale zase tam byla velmi studená klimatizace. Aspoň, že nám dali deky. Místa na nohy však rozhodně nebylo tolik, jak slibovali. Hlavně, že to byl VIP autobus. Oni Thajci označovali VIP kdeco. Na začátku cesty nám dokonce pustili video.

O půlnoci jsme zastavili na občerstvení, půlhodinový odpočinek se hodil. Potom si Jana všimla něčeho, o čem až mnohem později pochopila, co to znamenalo. Zavazadlový prostor autobusu byl otevřený, u něj stál na židličce někdo z autobusu a vytrvale zíral dovnitř. Zaujalo ji, na co ten člověk zírá a tak se šla mrknout. No prostě jen civěl na krosny vevnitř. Proč náš autobus zastavoval v noci uprostřed ničeho v temnotě mezi poli taky pochopila až později.

Po jedné takové zastávce už se řidiči nepodařilo zařadit nějakou pořádnou rychlost. Jeli jsme pomaličku, autobusem se rozléhalo skřípání řadicí páky, marně se řidič snažil něco s tím udělat. Všechna auta a autobusy nás předjížděly. No jo v průvodci psali, že turistické busy mají často havárie.

Kolem půl sedmé ráno jsme dojeli do Chiang Mai (druhé nejvýznamnější thajské město). Protože byl náš bus turistický a ne státní, nemohl na autobusové nádraží. Skončili jsme proto kdesi u benzínky. Tam už čekali dodávky z jednotlivých hotelů, rozebrali si nás a rozvezli po městě. Uniknout se podařilo jen několika jedincům. Nám to ale nevadilo, ulovil nás pěkný hotel (Nice Place – 100 bahtů).

Ještě než nás ubytovali, se jim podařilo nás nalákat i na to, abychom si u nich koupili trek do džungle (1800 bahtů). Někomu to může připadat, že jsme se sebou nechali snadno manipulovat, ale nám se nechtělo běhat po městě a shánět trek a navíc jsme stejně nevěděli, jaké jsou mezi jednotlivými cestovkami rozdíly. Takhle to pro nás bylo prostě pohodlné.

Wat Phra That Doi Suthep
Wat Phra That Doi Suthep

Fajn bylo, že nás ujistili, že v oblasti není malárie. Chiang Mai a okolí totiž patří mezi oblasti, kde malárie občas je. Antimalarika se nikomu z nás jíst nechtělo, i když Jana a Martin je s sebou měli.

Vybrat jsme si mohli trek podle počtu dní a podle lokality. Dopředu jsme věděli, že chceme 3 dny, to je nejoblíbenější délka. Původně jsme chtěli trek někde za Chiang Mai, ale nakonec jsme se přihlásili na trek v oblasti Pai. Mě a Lucku lákalo, že tam nejsou jiní turisti na rozdíl od Chiang Mai.

Po ubytování jsme šli hledat autobusové nádraží. Chtěli jsme jet na horu Doi Suthep podívat se na chrám. Od hotelu jsme se ale nemohli dostat a bloudili jsme spletí okolních uliček. Díky tomu, že nás dovezli autem, jsme nevěděli, kde vlastně jsme. Na nádraží jsme nedošli, protože nás ulovil řidič songthaew – otevřená dodávka (doslova 2 řady lavic, podle 2 lavic naproti sobě). Původně chtěl za cestu moc, ale nakonec jsme to usmlouvali a spokojené byly obě strany.

Nahoru na horu Doi Suthep vedly šílené serpentýny. Už po pár kilometrech jsme začali vzpomínat na kinedril. Chrám Wat Phra That Doi Suthep však rozhodně stál za to (30 bahtů). Kdyby nebyl smog, by byl odtamtud nádherný výhled na Chiang Mai.

Protože dodávka byla cenově výhodná (za celou cestu to nakonec bylo 150 bahtů na osobu), nechali jsme se ještě zavést do deštníkové vesnice Bo Sang, kde jsme si prošli továrnu na ruční výrobu deštníků. V přilehlém obchodě si každý z nás něco koupil.

Potom nás řidič vozil po dalších manufakturách v okolí – továrna na výrobu stříbrných šperků a na výrobu hedvábí. Všude to bylo stejné. U vchodu nás někdo hrozně nadšeně přivítal, dostali jsme umělou kytičku, provedli nás celou továrnou, ukázali jednotlivé fáze výroby (např. bource morušové, smotávání kokonů, tkaní hedvábí na dřevěných stavech) a na konci byl obchod, kde se očekávalo, že budeme utrácet. Obchody byly velké, všude hrozně moc prodavaček natěšených něco prodat a skoro nikdo nebo vůbec nikdo (myslím zákazníky).

vesnice Bo Sang
vesnice Bo Sang

V Chiang Mai jsme se nechali vysadit u jednoho watu, co byl v průvodci – Wat Chedi Luang. Byl však pod lešením, tak jsme z toho moc neměli. Byli jsme nějak utahaní a hladoví a tak jsme se rozhodli, že na další waty se vykašleme.

V průvodci jsme našli doporučení na jednu restauraci se severo-thajskými specialitami a tak jsme tam vyrazili. Absolutně nám to nechutnalo. Perlička nás čekala na konci. Daly jsme si s Luckou mix desert. Všichni jsme si mysleli, že to bude kousek od každého dezertu, co tam nabízeli, nějaké kousky dortíků a tak. Byla to ale miska, ve které v kokosovém mléce plavaly kousky želé. Bylo to hodně divné, něco jako kosmická strava z 22. století. Tohle nechtěl jíst vůbec nikdo.

Večer jsme byli na srazu účastníků treku do džungle. Popovídali nám, co a jak bude probíhat, a co si máme vzít sebou. Většinu lidí jsme tam znali, protože s námi přijeli stejným busem a skončili ve stejném hotelu. Po odpočinku v hotelu jsme večer vyrazili na noční trh. Mysleli jsme si, že ho nemůžeme najít a tak jsem se zeptala na cestu. Dověděla jsem se, že na trhu už jsme. Trh měl skvělou atmosféru a byla tam spousta pěkných věcí. Na večeři jsme byli v Pizza Hut. Bylo to jediné místo, kde nám jídlo připadalo drahé. Navíc nic moc.

cestopis následující den

cestopis předcházející den

Spoluautor: Jana T.

dkasper
dkasper

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *