Ve cvokárně
To musím vidět! Už ten název CVOKAŘSKĚ muzeum mi utkvěl v paměti. Jsme v Rožmitále pod Třemšínem. Po prohlídce města jsme se vypravili do Starého Rožmitálu, kde je jediné muzeum v ČR a možná i v Evropě a možná i ve světě, muzeum věnované zaniklému řemeslu cvokařskému. Výstava malá prostorem, ale velká srdcem, se nám moc líbila. Vstup je dobrovolný a je na vás kolik do připravené kasičky vhodíte. Otevřeno od jara do podzimu. Vstup volný a nutný. Pokud navštívíte Rožmitál pod Třemšínem a jeho okolí určitě se zastavte.

Cvokařské muzeum
V romantickém růžovém domě, na adrese: Alej Johanky z Rožmitálu 74, Rožmitál pod Třemšínem, najdete stálou výstavu téměř zapomenutého řemesla. K vidění je mimo jiné původní cvokařský veřtat z přelomu 19. a 20. století, replika bagančat z 1. světové války /ty se mi líbily moc/, kdy byla rakousko-uherská armáda na italské frontě v Alpách vybavena tzv. horskými botami, které byly okovány.

Na boty, které se měly déle uchovat, použity tři druhy cvočků: Pifle, kterými se okovaly podrážky, švejdy, což byly cvočky s jednokřídlovou hlavičkou, jež se vtloukaly kolem podrážek, a cvočky s dvoukřídlou hlavičkou zvané šerky, které se zatloukaly do podpatků. Šerky se ve veřtatech kovaly pro vojenská bagančata i za 2. světové války. Jejich výroba velmi náročná. Na zhotovení jedné šerky musel dát cvokař až 50 ran kladivem jeden a půl kilogramu těžkým. Na výrobu jedné šerky tak zvedl až 70 kg. Za týden musel vykovat kolem 4000 kusů.
Výstava ve Cvokařském muzeu
Výstava vás seznámí historií cvokařského řemesla, ale i současností a historií Starého Rožmitálu, s místními zvyky a obyčeji rožmitálským dialektem a spolkovým životem, s osobnostmi jako je Jakub Jan Ryba, počasím i přírodou. Ukáže Vám farní hřbitov a kostel, přehledné fotomapy, některé publikace související s Rožmitálem a také tipy na výlet.

Cvokař
Cvokař vložil jeden konec železného prutu či drátu do výhně a rozžhavil jej do běla. Byl – li drát rozžhavený pouze do červena, tedy nedostatečně, způsobil, že při úderech kladivem dělník zatloukl do kovu rez, jež byla na povrchu drána, a hřebík byl rezavý. Takovým méně kvalitním hřebíkům se říkalo zrzouni. Hřebíky z dobře rozžhaveného dránu byly po vychladnutí zbarveny do modra. Cvočkař vykoval na kovadlině konec dránu v delší hrot zvaný šteflík. Pak na outínce cvoček od prutu odsekl, šteflík se zastrčil do dírky ve formě a několika ranami kladivem se dokončil tvar hlavičky. Při jejím vykování forma tlumila teplotu rozžhaveného železa, proto se zvedákem výrobek nadzvedával, aby se teplota udržela. Hotové výrobky se podle druhů vhazovaly do dřevěných přihrádek nebo krabiček. Jednotliví dělníci si své výrobky v přihrádkách v poledne odnášeli domů.

Přidat komentář