První výlet an Rysy
Tatry jsou našimi nejbližšími velehorami. I přesto, že ostré špičáky a hluboká zařezaná údolí připravily o život už nejednoho zkušeného horolezce, Češi a návštěvníci obecně zdejší podmínky i nadále podceňují.
Pokud se do Tater vypravíte v říjnu, vaše cesta bude takový hop nebo trop. Buď vám bude krásně svítit sluníčko a nebo si budete zoufat v záplavě sněhu. My jsme měli štěstí v neštěstí. Přijet do hor o dva týdny dřív, bez sněžnic bychom nedali ani ránu. Během následující teplejší fronty ale začal sníh už pomalu roztávat. V době našeho výletu se tak sněhový pokryv vyskytoval „pouze“ od hranice 1900 metrů nad mořem a výš. V podstatě všechny turistické cesty tak byly přístupné.
Naší první túrou byl výlet na Rysy. Vnořili jsme se do mlhou a mraky zahalených hor a začali stoupat po modré značce přes Mengusovskou dolinu vzhůru. „Máme výborné počasí,“ referovali mi Skoti, kteří jsou ze svých hor zvyklí na strašné podmínky s deštěm a větrem. Podívala jsem se na mlhou zakryté hory a pomyslela si: „Kdyby tak věděli, jak jsou zdejší hory krásné.“
U rozcestníku Nad Žabím potokom jsme se zastavili. Po malé pauze jsme začali stoupat, tentokrát po kamenném poli a zigzag pěšince, na které se co chvíli objevovaly první šněhové úseky. U Źabiech ples, dvou horských jezer, začalo přituhovat. Sníh byl nyní konstantním pokryvem cesty a jejího okolí. Někteří z nás se rozhodli dále nepokračovat a vraceli se zpět na hotel. Zdatnější polovina pokračovala po příkrém zasněženém svahu vzhůru. Čekala nás nejtěžší část s řetězi a nově zbudovanými kovovými schody.
U Chaty pod Rysmi jsme se zastavili na další pauzu. Byly tři hodiny odpoledne. Do západu slunce zbývaly další tři hodiny. Zatímco si většina z nás dávala čajíček ve zdejší chatě, ti odvážnější podnikli výstup na vrchol Rysy 2499 m. „Některá místa jsou lepší s mačkami, ale dají se obejít. Jo, pokud nemáte výbavu, tak v pohodě,“ ujistila mě zdejší průvodkyně, a my se vypravili na sněhem zavátý vrchol.
Chvíli v Polsku, chvíli na Slovensku
Cestou jsme potkali kamzíka a na vrcholu jsme se bavili jako malé děti. Vrchol Rysů je totiž hraničním kamenem mezi Slovenskem a Polskem. „Jééé, to je super, takže jsme vlastně navštívili ještě jednu zemi!,“ s nadšením mi oznaovali moji klienti.
Po společných fotografiích jsme museli dolů. Slunce se začalo blížit k západu. U chaty pod Rysy jsme se pořádně ani nezastavili. Čekala nás minimálně dvouhodinová cesta dolů. Dle instrukcí měl každý z nás připravenou k dispozici čelovku, takže jsme se neměli čeho bát. Jako kamzíci jsme seskákali jištěné úseky a čelovky si zaply až v rozcestí Nad Žabím potokom. „Klári, tohle byl skvělý den,“ pochválila mi zvolenou tůru jedna z klientek.
Do chaty jsme přišli akorát včes. Podávala se večeře. Jak jsme z výraů ostatnách pochopila, ne všem se dnešní výlet zamlouval. Jenže co na plat, jak jsme všechny v propozicích upozornila, Tatry jsou na konci října sázkou do loterie. „Snad to bude zítra lepší,“ uzavřela jsem diskuzi na téma plány na další den.
Přidat komentář