Prší, opravdu neobvyklé počasí na jindy slunečné a horké Bolzano. Zkouším napsat kamarádům, jestli se náhodou nezměnily plány a jestli chtějí opravdu vyrazit do hor. Měla bych se učit na zkoušku, která mě čeká za 4 dny a při představě chůze v horách za deště a v mlze se mi nedělá úplně nejlíp. Jestli znáte všechny ty články o mrtvých Češích, kteří podcenili situaci v horách a umrzli nebo někam spadli, pak jsem jim asi právě porozuměla. Kamarád mi totiž říká: „Plány se nezměnili, podle radaru má být hezky.“ Nemůžu uvěřit svým uším. Samozřejmě, že všichni ostatní kamarádi z jiných koutů světa raději čekají na lepší počasí a jestli nakonec půjdou na túru, se rozhodne až odpoledne. „Kláro, nebuď lenoch, třeba bude opravdu hezky.“ říkám si, ale současně svým myšlenkám příliš nevěřím.
Vyjeli jsme z Bolzana směrem na sever přes Brixen a Brunico k Pragser Wildsee, kde jsme nechali auto na místním parkovišti. Déšť pomalu ustával a místy už jenom mrholilo. Před námi byla dvanáctikilometrová túra, která začínala okolo jednoho z nejkouzelnějších horských jezer, která jsem kdy navštívila. Přestože jsme téměř ani nevyšli, všichni jsme se už nyní těšili na druhý den, kdy se po celém výletu smočíme v místní průzračné vodě jezera Pragser Wildsee.
Déšť ustal, ale vzdušná vlhkost, která byla všude okolo nás, nám výrazně ztěžovala strmý výšlap do prvního sedla. Prošli jsme okolo vrcholu HerrenStein a dále pokračovali po štěrkovo- písečném povrchu vzhůru k Weisslahnsattel. Sypký povrch nám klouzal pod nohama, a tak jsme s každým krokem půl kroku sjeli zpátky dolů. Začalo svítit slunce a my jsme konečně mohli začít obdivovat výhledy do okolí.
Po krátkém obědě, který jsme si dopřáli v sedýlku Weisslahnsattel, jsme se rozhodli, že vylezeme ještě o 100 výškových metrů výš a podíváme se na kopec Rosskopf. Výhledy, které se nám z tohoto vrcholu naskytly, byly neskutečné. Bylo jasno. Obloha téměř bez mráčku, a tak jsme mohli obhlédnout téměř celé Dolomity. Uviděli jsme i perlu těchto hor- slavné vrcholky 3 Zinnen a také jsme odhadovali cestu, která nás měla čekat během příštích pár hodin.
Po nezbytných a nespočetných vrcholových fotografiích jsme slezli zpět do sedla, kde jsme si nechali batohy a vyrazili dál, směrem k jedné z místních chat, ve které jsme měli dnes přečkat noc. Terén se zmírnil a už nebyl tak členitý. Občas trochu zapršelo, ale počasí nám vcelku přálo. Byli jsme překvapeni, že přesto, že jsme neušli nějaké výrazné vzdálenosti, krajina kolem nás se značně měnila. Po několika hodinách túry nám začaly docházet síly. „Kde je ta chata. Přece už musíme být blízko.“ přemítala jsem potichu v hlavě. Obloha se začala zatahovat a z jedné strany k nám mířily bouřkové mraky. Nic příjemného, když jste v horách. A pak jsme tu chatu konečně uviděli- Rifugio Biella, byla postavena přímo pod vrcholem, který jsme měli v plánu pokořit druhý den. Došli jsme! Sedli jsme si, udělali poslední fotografii a ubytovali jsme se.
Ubytování v místních chatách stojí většinou okolo 20 euro na noc. Jeho výhodou je, že si s sebou nemusíte brát spacáky a karimatky, tak jako to je u bezplatných bivaků. Další výhodou je jistota, že nebudete spát venku. Ubytování v chatách si totiž musíte předem zarezervovat, kdyžto v bivaku platí pravidlo: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Asi půl hodinu po nás přišli další naši kamarádi, kteří se rozhodli (kvůli počasí a povinnostem) dojít do chaty po kratší cestě a mohli tak vyrazit z Bolzana později.
Přidat komentář