Výlety nedaleko Rovereta
Nevím, jestli globální oteplování existuje, ale když se podívám ven, kde je právě teď 40°C, ať chcete nebo ne, k nějaké klimatické změně docházet musí. Nakonec to potvrzuje i náš předvánoční výlet do severní Itálie, během kterého jsme měli původně v plánu vyrazit na lyže a skialpy. Výsledek? Kvůli nedostatku sněhu jsme vybavení na lyže nechali doma a vyrazili na ferraty. Připomínám, že bylo 22. prosince a sjezdovky v okolí Rovereta se zelenaly travním porostem.
Vybrali jsme si výlet nedaleko Rovereta, slavnou cestu 52 galerií („Strada delle 52 Gallerie“), nebo také Cesta první armády („Strada della Prima Armata“), nad kterou se nachází ne příliš náročná ferrata. Z města jsme vyrazili po silnici číslo SS 46, která vede směrem na Vicenzu a před vesničkou Penzi odbočili na passo Xomo, ve kterém se pak cesta ostře stáčí doleva a končí u nástupu na ferratu, který je velmi dobře značený.
Věřím, že v hlavní turistické sezóně na toto místo proudí davy turistů. Celá cesta (ne ferrata) vede po příjemné rovinaté pěšině skrz 52 tunelů, které tu byly vyhloubeny během 1. světové války za účelem zásobování vojska potravinami a střelivem. Celá stavba je obdivuhodné dílo vojenské techniky. Cesta je dlouhá 6555 m a každý tunel (galerie) je očíslován a pojmenován. Aby tunely plnily svou funkci, musely být tak široké, aby se do nich vešly dvě muly. Minimální šířka je tedy 2,2 m. Na hodnotě přidá i doba a s ní spojené možnosti a také rychlost výstavby. Fakt, že stavební práce začaly 6. února 1917 a skončily už v listopadu 1917, je pro mě pořád ještě neuvěřitelný!
My jsme si ale zvolili trochu jinou trasu, a hned na začátku ze Strada delle 52 Gallerie uhnuli směrem vzhůru. Následovalo výrazné nekonečné stoupání a první řetězy. S batohem na zádech, kde jsme měli spacák, karimatku, žďáráky, potraviny na dva dny a teplé oblečení na noc, nebyla cesta úplný med. Řetězy, exponovaná místa, žebříky- ferraty rozhodně nejsou pro lidi, co se bojí výšek.
Konečně přišla na řadu první pauzička a čas na to se pořádně rozhlédnout po okolí. Byl krásný den, úplně jasno. Údolí pod námi bylo vyplněno mraky, které vypadaly jako jedno velké bílé moře. A výhled? Neskutečný! Ideální atmosférické podmínky nám umožnily spatřit i vrcholky slovinských Julských Alp. Takový výhled po evropských horách se naskytne jen málokdy.
Z oblasti Veneta jsme volně přešli do Trentino – Alto Adige. Jižní svahy byly úplně bez sněhu. Horší to bylo na severní straně, kde jsme ve vyšších partiích začali opatrně našlapovat přes sněhová pole. Naštěstí ferrata vede po hřebeni, kde se moc sněhu neudrží. Horší to je ale v zavátých sedlech.
Když jsme před sebou vypozorovali nekončící souvislou vrstvu sněhu, rozhodli jsme se sejít na oficiální turistickou cestu Strada delle 52 Gallerie a užít si trochu zábavy v tunelech. Na Rifugio Achille Papa jsme dorazili ve chvíli, kdy slunce začalo klesat za horské vrcholky. V tomto ročním období byla chata zavřená. Našim cílem byl ale bivak, který se nachází hned nad chatou. Příjemná chatička nás překvapila dvěma palandami, na kterých nechyběly deky a polštáře a půdní postel. Vychutnávali jsme si, že můžeme být v chatě sami a po chvíli jsme celkem zmoženi šli spát.
Přidat komentář