Ferrata Sent. Sosay
Další budík na 7:00 a k mému překvapení byla skupina Italů pryč. Zbyly po nich jen uklizené postele. Vstávám a nohy stále ještě bolí. Balíme věci, jdeme vařit čaj a platíme ubytování. Všichni Italové jsou už pryč. Na chatě a před chatou zůstávají jen skupinky Čechů. Dnes je den s názvem: „záleží“. Naším hlavním cílem je několik hodin vzdálená chata Rifugio Tuckett (2272 m), ale záleží na nás a počasí, jestli přespíme tady, nebo budeme pokračovat na spodnější chatu Rifugio Casinei (1826 m), nebo ještě dál.
Na Rifugio Tucket volíme cestu přes krásnou ferratu Sent. Sosay, během které přestáváme chápat hodnocení zdejších cest. Jak se dozvídáme z průvodce, tato ferrata má být jednoduchou. „V pohodě zvládnou i začátečníci,“ říká Terka. Jenže ferrata vede po nepříjemných občas i převislých žebřících, které rozhodně nemají se začátečnickou ferratou moc společného. Nepříjemné úseky trvají jen chvíli, pak už přichází tradiční „choďák“ po hraně hory s krásnými výhledy. Ještě jedna zákruta a na horizontu se objevuje horní stanice lanovky v Passu del Groste, odkud jsme před dvěma dny vycházeli.
Cesta začíná klesat přes kamenné moře. Co chvíli je nějaký kámen pomalován červenou barvou. „Značení je zde opravdu kvalitní,“ shodujeme se. Rifugio Tuckett je nyní přímo naproti nám. Dělí nás jen široké údolí, které zde zbylo po odtávajícím ledovci. Cesta ale nevede přímo na chatu, nýbrž ji seshora obchází. Je přibližně jedna hodina. Ideální čas na obědovou pauzu.
Nastává otázka: „Co dál?“ Cítíme se dobře, a tak pokračujeme směrem na další chatu, která je o 400 výškových metrů níže. Sundáváme ferratové sety a balíme i helmy. Přes vřesoviště se dostáváme do modřínového lesa. Za hodinu už sedíme na verandě Rifugio Casinei (1826 m). Dlouho se nezdržujeme a vyrážíme na další cestu k Rifugio Vallesinella (1513 m). Nejen proměna okolní vegetace a začínající šílené vedro poukazuje na to, že jsme již výrazně níže. Také potkáváme čím dál tím víc turistů „baťůžkářů“, kteří se svými rodinami vyrazili na jednodenní výlet a na vrcholky okolních hor se dívají pouze z údolí. Mít helmu na batohu vypadá přinejmenším netradičně.
Rifugio Vallesinella
K Rifugio Vallesinella se dostáváme za méně než 1 hodinu. Na rozdíl od časového hodnocení horských ferrat jsou zdejší údolní cesty výrazně časově nadceněny. U chaty vidíme ceduli Madonna di Campiglio 1 hodina, a tak se rozhodujeme, že to dnes dojdeme až k autu. Lesní stezka nás vede nad hlavní silnicí do města. Je takové vedro, že děkujeme za každý kousek lesního stínu. Na slunci se nedá vydržet a cesta začíná být nekonečnou.
Konečně vidíme první budovy města. Jenže jsme na jeho druhé straně. Obcházíme tedy město po lesní pěšině tak dlouho, dokud nám cesta neskončí. Následuje chůze po vybetonovaném chodníku. Trasa vede skrz krásné město, ale není tu jediný kousek stínu. Přicházíme k prvním lanovkám a já to nevydržím: „Prosím vás, kde je lanovka do Passo del Groste?,“ ptám se lámanou italštinou obsluhy vleku. „1 km tímto směrem,“ ukazuje obsluha na silnici vedoucí nad město. Děkuji za skvělou zprávu a s novou nadějí na brzký konec túry vykračuji směle vzhůru. Za deset minut si už polévám obličej studenou vodou na záchodcích u lanovky. Sedím a potřebuji vydechnout. Zbývá jen několik stovek metrů k autu a pak vylehávání na zdejších loukách, které utne až myšlenka jet se zchladit k nějakému z místních horských jezer.
Přidat komentář