Schovat se před vedrem
Jak to tak v zimě bývá, přišla chladná noc a já byla ráda za nový teplý péřový spacák, který jsem si vylepšila péřovou bundou a rukavicemi. Nespěchali jsme, v zimě svítá později, a protože jsme měli na dnešek v plánu jít „jen“ přes hory směrem na Rovereto, tak nebylo třeba zahájit pochod s čelovkou. Zabalili jsme a vyrazili do chladného rána. Venku velmi silně foukalo, povrch byl stále tvořen zledovatělou krustou, takže jsme se do sněhu příliš nebořili.
Naše kroky vedly na vrcholek Cima Palon (2232 m), po kterém následoval vrcholek Dente Italiano (2220 m) a Dente Austriaco (2203). I přesto, že jsme šli po sněhem zapadané cestě, vzpomínky a znaky na zdejší proběhlé bitvy 1. světové války, jsou vidět i v krajině zapadané sněhem. Polorozpadlé bunkry, tunely, kterými jsou Zuby (Dente Italiano a Austriaco) provrtány a zrezlé harampádí tvoří specifickou atmosféru tohoto místa i nyní, více než 90 let po válce. Největší atmosféru má ale určitě tunel mezi „Zuby“. My jsme se dostali jen kousek do jeho útrob. Ve chvíli, kdy jsme se bez čelovky začaly ztrácet ve spleti cest, jsme se rozhodly pro ústup a vnější cestu přes vrcholky. Nevím, jestli to bylo kvůli zimě, kapající a mrznoucí vodě nebo tmě, ale tento tunel je jedním z míst, kde se jednoduše necítíte dobře. Do hlavy mi přicházely myšlenky jako: „Kolik lidí tady asi během války umřelo.“ Místo má nepopiratelně své stigma, které během jeho návštěvy pocítí i méně senzibilní turista.
I přesto, že byla zima, italské slunce udělalo po několika hodinách přímého svitu s ledovou pevnou krustou své a my se začaly brodit ve sněhu. Jako jediná jsem si vzala na výpravu návleky, ale ani ty neochránily nízké tenisky před navlhnutím, takže jsme teď šlapali ve sněhu v mokrých botách. Nic moc zážitek. Naštěstí jsme brzy došli do zastíněných nižších míst a následně na štěrkovou cestu, která byla již bez sněhu.
Do Rovereta jsme nedošli. S horami jsme se rozloučili už v nedaleké podhorské vesničce, ve které na nás čekal kamarád. Chození po zimních horách má tak jako všechno své výhody a nevýhody. Na evropském kontinentu je nespornou výhodou zimní samota. V zimě totiž není příliš „bláznů“, kteří by se vypravili s výbavou na přechod hor, a tak jste zpravidla na horách sami. Většina lidí omezuje svůj pohyb na sjezdovky a místa, která jsou civilizovaná a s určitou dávkou komfortu. Své delší toulky turisté plánují na letní období, kdy je teplota i počasí v horách stabilnější.
Obrovskou nevýhodou zimních přechodů je krátký sluneční svit. Zvlášť na konci prosince, kdy jsou nejkratší dny, si člověk musí uvědomit, že slunce zapadá už okolo 16:00. Turista má tak dvě možnosti- buď chodit po horách v noci, což může být skvělý zážitek, ale občas i dost nebezpečné, nebo naplánovat kratší túry a smířit se s tím, že nedojde tak daleko jako v létě.
Ať tak nebo tak, když se podívám ven, kde je teď ve stínu pořád ještě 40°C, divím se lidem, co v létě jezdí k moři. Když si totiž uvědomíte, že s výškou teplota klesá (na 100 metrů výškových o 0,6°C), pak takový pobyt 2000 metrů nad mořem může být příjemným únikem před nevydržitelným horkem.
Přidat komentář