Filipíny 4 – Palawan, Batakové

San Rafael a Batakové

Cesta do San Rafael trvá dlouho, musíme zpět přes Puerto Princesa a tam na autobusovém nádraží nasednout na dálkový autobus, který míří na severní část ostrova, nejvíce do El Nida. Situace už je jiná, autobus je skoro z půlky obsazený turisty, všichni evidentně míří právě tam. Z PP se na vytížený sever buduje něco jako dálnice a po té teď jedeme.

Ubytování v San Rafael

V San Rafael jsme si vybrali ubytování Nitivos beach resort. Jako obvykle bez objednání, prostě se tam objevíme a tak jsme zvědaví, co nás vlastně čeká. Co je San Rafael  a kde je náš rezort ? San Rafael je vlastně vesnice, táhnoucí se podél silnice snad 3 km,  bez centra, opravdu jen domečky podél silnice. Náš rezort jsme našli tak, že vývěsní štít jsme zahlédli během jízdy. Běžím za řidičem, ten nám zastaví, vyložíme batohy a autobus mizí v dáli. Podél silnice vedoucí podél moře jsou minimálně čtyři rezorty. Všechny jsou úplně prázdné ! Tedy myslím tím bez turistů, jsme tu jenom my tři. Když už jsme si dopředu vybrali Nitivos, jdeme se ubytovat do Nitivosu! Děvče v recepci někde pospávalo a je z invaze nás tří docela překvapené. Trochu si ji podáváme s cenou ubytování, dostáváme slušnou slevu a jdeme se ubytovat.

S průvodkyní Pin za Bataky

Pak se jdeme vykoupat do moře a pěšky se vydáváme  San Rafael prozkoumat. Jak jsem již zmínil, jedná se o vesnici roztaženou v délce několika kilometrů, takže nic moc zajímavého. Jsme zde však kvůli Batakům, tak tady ty dvě noci nějak přežijeme. Večer se snažíme z naší recepční dostat nějaké informace, ale moc to nefunguje, prakticky nic neví. Až později jsme zjistili, že od vesnice Bataků jsme docela daleko. Opět někam telefonuje a vše končí tím, že ráno si stopneme autobus a ten nás u odbočky k vesnici Bataků vysadí. No, autobus jsme stopli, ten nás asi po půl hodině vysadil a jenom hledíme – stojíme u prázdné vzorové vesničky pokrytou poutači, a boudami s rukodělnými výrobky a malým pódiem, prostě šaškárny pro zájezdové autobusy a turistické kanceláře. A kromě toho opět nikde nikdo.

Máme vyčteno, že k Batakům se jde skoro tři hodiny tropickým lesem, asi osmkrát se brodí řeka a jsme na to připraveni. Jdeme do nejbližší budky u silnice, které suplují obchody se vším potřebným k životu a snažíme se prodavačce vysvětlit, co máme v plánu. Paní je úžasná, vytáhne mobil a začne telefonovat na všechny strany. Asi po čtvrt hodině nám sdělí, že si pro nás přijde průvodce. Z průvodce se vyklube mladá žena a moc jako drsný průvodce nepůsobí. Je trochu kulaťoučká, na sobě legíny, botky plátěnky, přes prsa lesklou kabelu a v ruce igelitku. Vesele se směje, představuje se jako Pin a s ní přijíždí motorka, která má místo sajdkáry svařenou konstrukci s dvěma řadami prkýnek jako lavičky.

Mototaxi

Nasedáme a jedeme asi čtvrt hodiny k docela nenápadné odbočce ze silnice směrem do lesa. Tam vysedáme a čeká nás asi tříhodinový  pochod lesem k Batakům. Ještě k té sajdkáře, my tři jsme ji zcela obsadili. Co mne bude nadlouho mrzet, tento dopravní prostředek slouží jako mototaxi, které rozváží lidi podél roztaženého San Rafael. Po skončení školní výuky kolem nás toto mototaxi projelo obsazené minimálně patnácti studentkami ve školních uniformách. Motorka pod rozjásanýma holkama nebyla skoro vidět, z konstrukce trčely na všechny strany. Pro fotografa absolutní lahůdka, jen by ten fotograf zrovna nesměl mít foťák uložený v pouzdru….

Lesem i řekou…

Co se týká naší průvodkyně, víc jsem se snad nemohl mýlit. Plátěnky a legíny jsou na brodění řekou to nejlepší a co bylo vůbec nejlepší, Pin vedle Bataků strávila notný kus dětství, její babička bydlela v domku nedaleko batacké vesnice a tak Pin znala jménem snad všechny dospělé z vesnice. Cesta k Batakům je parádní výlet a až na vedro a vzdušnou vlhkost se dá, se zásobou pitné vody, v pohodě zvládnout. Jen musíte počítat s častým broděním vodou a tak jsou vhodné trekové sandály. Na doporučení Pin jsme ještě před cestou v obchůdku nakoupili hromadu různých sušenek pro děti. Celou cestu jsme se několikrát míjeli s manželským párem Američanů, kteří sebou měli průvodce, který nás docela bavil – chlápek byl oblečený do funkčního značkového oblečení a na nohou měl vysoké trekové kožené boty na vysokohorskou turistiku. Jak jsme se později dozvěděli, Američané si jej najali na celý svůj třítýdenní pobyt na Filipínách, jel s nimi už z Manily

Batakové a koka

Dorazili jsme do vesnice a tam jsme nejvíce ocenili naši Pin, všechny ženy se k ní sbíhaly, se všemi se objímala a díky ní jsme se pohybovali od chatrče k chatrči a mohli fotit. To Američané se svým vystajlovaným průvodcem pouze procházeli středem vesnice. Odhalilo se také tajemství igelitky, kterou Pin nesla, byla plná listí, patrně koky, které rozdávala vesničanům. Patrně se jednalo o nějakou lehce ilegální záležitost. K Batakům – jasně, že už se dávno nejedná o primitivní, původně žijící společnost. Ve vesnici je škola, pár kohoutků s vodou, nicméně jídlo se vaří na venkovních ohništích a baráčky, spíše chatrče, jsou hodně nuzné. V okolí vesnice jsou napolo divoce rostoucí především banány a kokosové palmy a jinak se vyrábí pletené výrobky, které se pak prodávají v potěmkinovské vesničce u silnice.

Batacké ženy

Hlavním znakem ale jsou především batacké ženy, které běžně, tedy ve své vesnici, chodí „nahoře bez“. S lékařskou péčí to asi taky nebude moc slavné, minulý týden ve vesnici umřel mladý muž, velký úspěch pak slavila Věra s rozdáním pár ibalginů..  Cesta z vesnice k silnici je za dobrého počasí docela snadná, když však přijde období dešťů, musí se jít přes okolní kopce, čímž se stává vícedenní záležitostí. Po skončení exkurze  po vesnici nám Pin nabídla, jestli si nechceme výlet asi o hodinu prodloužit o oblast, nazvala ji Red Rocks.

Red Rocks

Samozřejmě jsme souhlasili a představovali jsme si romantické červené skály. Jednalo se však o úsek řeky s několika tůněmi s červeně zabarveným kamenným podložím. V té největší jsme se pak docela dlouho koupali, po půldenním pochodu tropickým lesem to byla velice osvěžující záležitost.

Návrat do našeho rezortu pak proběhl bez větších komplikací, jízda tricyklem, pak okolo jedoucím autobusem, večeře v hrncovně (pro změnu menu „adobo“) a na dobrou noc lehká konzumace filipínského rumu s ananasovým džusem kvůli doplnění vitamínů… Ráno nás pak čeká přesun do příbřežního městečka Port Barton, kde se plánujeme konečně pořádně poflakovat a zrekreovat.