Kakadu filipínský, Narra
Do Narry musíme opět přejet napříč jižní části ostrova, jedeme asi 5 hodin a stále prší. Najednou jsme v Naře, autobus jenom přibržďuje, my vyskakujeme a utíkáme se schovat pod nejbližší stříšku. Narra není přímo u moře a my už napřed plánujeme ubytování v rezortu Macapuna Beach resort. Za skoro 3 denní pobyt v Quezonu jsme potkali jen dva bílé turisty, kluka a holku, no samozřejmě, že Češi a ti nám tento rezort doporučili. Mapy nejsou moc podrobné, ani Google mapa v mobilu moc nenapovídá, víme jenom, že je to z Narry ještě docela kus.
Macapuna Beach resort
Ještě pod stříškou si nás podává důležitě vypadající chlápek s vysílačkou u pasu, evidentně koordinátor něčeho a nabízí nám sehnání dvou tricyklů. Máme za sebou už něco cestování a zkušeností a jeho cena se nám nezdá. Přes silnici zahlédnu volný tricykl, v dešti k němu zabíhám a na zkoušku řidiči nabízím přesně poloviční cenu než nám nabídl onen koordinátor něčeho. Řidič kývá hlavou a jede sehnat ještě další tricykl. Jedeme asi půl hodiny po hlavní silnici a pak odbočujeme směrem k moři. Cesta je hodně krušná, neustále prší, déšť na nás cáká a batohy jsme si nestačili zabalit do nepromokava. To pravé rallye pak nastalo po sjetí z asfaltové cesty, asi ještě další půlhodinu se brodíme loužema, jednou musíme i tlačit, ale držíme se zuby nehty. Pak dojíždíme do rezortu úplně na konci cesty o samotě, který je klasicky řešený jednou velkou správní budovou a chatkami kolem. Rezort je prázdný, nikde ani noha, chatky jsou zamčené, zamčená je i hlavní budova. Jediná stopa života je svítící žárovka v kuchyni a i odemčený boční vchod. Naši řidiči nás přesvědčují, ať odjedeme jinam, zavezou nás. Samozřejmě se těší na další vydělané peníze.
Na chvíli squattery
Z nějakého zvráceného duševního hnutí se ale rozhodujeme zůstat. Když přece svítí žárovka, tak ji někdo přijde zhasnout, to dá rozum. A ta příšerná cesta zase zpátky…ne, zůstáváme. Stávají se z nás squatteři, osídlujeme krytou terasu kolem hlavní budovy, máme vodu, máme energetické tyčinky a především, nač to nepoznamenat, ještě skoro 3 litry slivovice, univerzálního léku na vše. Trošku se poléčíme a najednou nám vlastně déšť vůbec nevadí, jsme na břehu moře, všude kolem tropický porost, kokosové palmy, široko daleko nikdo, paráda. Naše skoro robinzonáda trvala asi dvě hodiny. Pak přijíždí velká terénní Toyota a vylézá z ní majitel našeho squattu. Nevěří svým očím, vypadá opravdu překvapeně. Dostává 2 panáky slivovice na vzpamatování a je rázem veselý s námi. Tvrdí, že momentálně nemá žádný personál, že nejsou hosti, nicméně povolává svého syna coby skvělého kuchaře a jeho přítelkyni, která nám uklidí a nově povleče v jedné z chatek. Evidentně se jedná o dražší rezort, ubytování je velice vkusné a tak dobře připravená jídla jsme již nikdy nejedli. Na večeři volíme rybu a tak majitel bere rybářský prut, třpytky a vyráží večeři obstarat.
Výlet za Kakadu filipínským
Vše se obrací k lepšímu, přestalo pršet a tak až do večera objevujeme zdejší romantické liduprázdné pobřeží. Jedna z věcí, co nás do Narry nalákala, jsou endemičtí, kriticky ohrožení papoušci Kakadu filipínský, kteří mají obývat nedaleký malý ostrov Rasa. Na ostrov se nesmí, ale papoušci každý den migrují na pevninu a tak by neměl být problém je uvidět. Večer tuto zvláštnost probíráme s majitele rezortu – Ronniem, ten však vypadá, že o papoušcích v životě neslyšel. Někam telefonuje a na ráno slibuje zařídit za papouchy výlet. Ráno nasedáme do jeho terénní toyoty a vyrážíme. Jedeme docela dlouho, zpátky do Narry a pak zajíždíme někam do řídce obydlené oblasti u pobřeží. Vysedáme, Ronnie se široce rozmáchne a prohlásí, že tady někde… Prolézáme džunglí, hlavy si můžeme vykroutit a papouši nikde. Tak strávíme asi hodinu. Při procházení míjíme starší paní, která vyšla z nuzného baráčku a jde rovnou za Ronniem. Ten nám vzápětí sděluje, že paní – nemluví anglicky – je dobrovolnice, která papoušky pozoruje a že jsme ve špatnou dobu na špatném místě. Domlouvá se s ní a výsledek je ten, že večer v šest se pro paní zastavíme a ta nás zavede na místo kam papoušci usedají, než na noc přeletí na ostrov. To zas bude výprava…už se na ni moc těšíme..
Vodopády
Před sebou tedy máme skoro celý den, co s tím? Dozvídáme se, že směrem k horám se nachází výletní místo s vodopádem, to bude paráda ! Bereme si tricykl, nacpeme se do něj a vyrážíme. Jedeme asi 10 km směrem k horám krásnou krajinou, rýžová pole, buvoli, volavky, palmy.. zastavujeme na malém parkovišti, platíme malý poplatek a jdeme po betonové cestičce směrem k vodopádům. Vodopády hezké, pod nimi v řece malé tůňky ke koupání. Vše kolem je legračně vybetonované po asijském způsobu, ve svahu jsou malá pikniková místa, evidentně to tady slouží jako výletový prostor pro místní. Jsme tady úplně sami. V podstatě stojíme na úpatí pohoří a to nás láká. Objevujeme stezku, která se vine vzhůru kolem vodopádu a tak se po ní vydáváme. Klopýtáme, lezeme, kloužeme a přelézáme po ní asi hodinu. Kolem je tropický prales, pot se z nás jen leje a snažíme se být hodně opatrní. Kdyby se někomu z nás něco stalo, neumíme si představit transport zpátky do civilizace. Náš výlet korunujeme koupelí ve velké tůni v řece na jednom z vrcholků. Voda je neskutečně průzračná, studená tak akorát, kolem nás opravdová džungle, krása. Asi po hodině se vydáváme zpátky a zbytek dne strávíme pěším objevováním okolí Narry.
Konečně papoušci!
Něco před šestou nás ve městě vyzvedává Ronnie a jedeme pro naši dobrovolnici. Stará paní se na nás důkladně připravila. V ruce třímá kancelářské desky s klipem, na krku má obstarožní dalekohled pamatující ještě Japonskou okupaci, přes ruku malé paraplíčko a na sobě tričko s nápisem a obrázkem kakadua a je navoněná. Jedeme asi půl hodiny a přijíždíme do rybářské vesnice na pobřeží, přímo naproti ostrovu Rasa. Obyvatelé vesnice z nás mají radost, my z nich také, ale nic moc se neděje. Čekáme asi čtvrt hodiny a pak to začne – odkudsi z vnitrozemí, patrně z hor, začnou přilétávat papoušci. Nejdřív individuálně, pak ve skupinkách a obsazují vrcholky okolních palem. Vypadá to opravdu úžasně, běháme mezi palmami a fotíme jak diví, čas nám totiž nepřeje, světlo už je tak na 10 minut. Dozvěděli jsme se, že papoušci brzo ráno přelétají do hor, kde se krmí plody nějaké palmy, která v nížině neroste. Okolo šesté pak přelétají zpátky na ostrov s tím, že u této vesnice si dávají pauzu, možná se přepočítávají a sdělují si novinky, než se vrátí ke svým hnízdům a manželkám na vejcích… Přes Ronnieho dáváme paní nějaké peníze, to, co pro nás udělala, dělala jenom ze své vůle a nadšení a takových krásných lidí je potřeba si vážit a podporovat je..
Lahůdky
Večer pak máme nachystanou luxusní večeři uvařenou Ronnieho synem – hašé z banánových květů, krevety na česneku, čerstvě ulovená grilovaná ryba, hovězí s černými fazolemi a sépiové kroužky…popsat jsem to musel, po adobo monodietě to byl pro nás mocný zážitek.
Další cíl: San Rafael
Ráno nás Ronnie zavezl na autobusové nádraží a my vyrážíme směrem na sever, naším cílem je oblast San Rafael, kde máme v plánu zkontrolovat kmen Bataků, kteří by měli žít tak trochu ještě původním životem. Opouštíme jižní část ostrova a je nám to hodně líto, lidé nesmírně příjemní a vstřícní, chtělo by to ještě aspoň týden na delší pobyt a průzkum, navíc, za těch asi 5 dní jsme potkali jenom ty dva batůžkáře z Čech. Času je málo a čekají nás ještě Batakové a podzemní řeka v Sabangu a Port Barton se šnorchlováním a potápěním….
Přidat komentář