• Menu
  • Menu

Gruppo di Brenta, UNESCO 1.

Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Evropa » Itálie » Gruppo di Brenta, UNESCO 1.

Via ferrata delle Bocchette, Itálie

750 km, 8 hodin jízdy – to je vzdálenost mezi Prahou a Madonnou di Campiglio, městečkem, ze kterého se vydávají ferratoví nadšenci do zdejších hor. Gruppo di Brenta láká nádhernými výhledy, ferratami různé obtížnosti a téměř vždy dobrým počasím. Ano, jsme v severní Itálii, mém milovaném kraji.

Bylo něco po jedné hodině ranní, když jsem si všimla odbočky na lanovku Groste. „Tady bychom měli zaparkovat. Někde by tu měly být i louky, kde se dá přespat,“ oznamovala nám Terka popis místa, ale v nocí obestřeném údolí jsme nic neviděli. Zaparkovali jsme tedy auto za parkovištěm u lesa a šli spát. Až druhý den jsme si všimli popisovaných luk a obrovského golfového hřiště. Zabalili jsme provizorní bivak, připravili čaj a začali snídat. Byla sobota ráno a my netušili, jak frekventované místo jsme si vybrali k přenocování. Brzy přijela první auta s víkendovými výletníky, kteří nám oznámili, že: „Tohle je jediné místo, kde se za parkování nemusí platit, proto je tu tak rušno.“ Rozhodli jsme se tedy nechat auto na místě a vydat se ke zdejší lanovce.

Lanovka do sedla  Passo del Groste

Ne, že bychom byli úplně líní, ale výjezd lanovkou do sedla Passo del Groste nám přišel jako nejlepší varianta. Cesta do sedla je údajně nudná a probíhá z velké části lesem. Navíc na naši vymyšlenou ferratovou trasu zbývalo už jen 3,5 dne. Dostali jsme se do fáze, kdy je pro nás čas dražší než vydělané peníze, takže jsme moc neváhali a za 11,70 euro koupili jednosměrnou jízdenku do sedla. Jak jsme při jízdě vzhůru zjistili, lanovka má na své cestě mezistanici. Pokud vás tíží čas tak jako nás, doporučuji koupit lístek až nahoru. Do mezistanice je sice cesta levnější, ale ne o tolik.

Via ferrata delle Bocchette,
Via ferrata delle Bocchette,

Via ferrata delle Bocchette 

Asi nejznámější ferratou v Gruppo di Brenta je Via ferrata delle Bocchette, která se táhne přes celé skalní seskupení. A právě tuto ferratu jsme měli v plánu během několika dní projít. Dnes jsme tedy začali v sedle Passo del Groste, ze kterého vede část ferraty nazývající se Sent. attrezzato Benini. Ferraty jsou sice značené, ale bez mapy a trochu toho orientačního smyslu se může lehce stát, že špatně odbočíte, případně na cestě ztratíte směr. GPS navigace, offline mapy nebo papírová mapa se vám na cestě bude určitě hodit.

Konečně jsme po ledovcem uhlazených kamenech vystoupali až do úrovně prvního jištění. Nasadili jsme sedáky, helmy, připravili ferratovou brzdu a vydali se směrem vzhůru. Procházeli jsme přes Cima Groste, Cima Falkner a Cima Sella, až jsme se dostali do úzkého sedla Bocca del Tuckett. Bylo 15:30 a na rozcestníku vyznačeny dva možné směry na náš dnešní cíl- chatu Pedrotti (2491 m). Zvolit jsme si mohli mezi jednodušší a kratší cestou Osvaldo Orsi, která by nás do chaty dovedla za 2,5 hodiny, nebo náročnější „Via ferrata delle Bocchetto Alte“, jejíž zdolání nám dle zdejšího ukazatele mělo zabrat 6,5 hodin. V takto pozdní hodinu by mělo být rozhodnutí jasné, jenže nebylo. Kdybychom totiž přešli přes kratší cestu, vyhnuli bychom se části ferraty, která vedla přes jedny z nejvyšších místních vrcholků a slibovala překrásné výhledy a nakonec možná i trochu toho nočního dobrodružství. A tak jsme se nakonec rozhodli rozdělit na dvě skupiny. Já s Jirkou jsme se vydali po delší a náročnější cestě a Terka s Petrem zvolili cestu kratší a údajně jednodušší.

Bouřka a „MORDOR“ kolem nás

Na nic jsme nečekali a vydali se rychlým tempem strmě vzhůru. Za necelou půlhodinu jsme už pozorovali údolí s chatou Tuckett a úzké sedlo pod námi. Zpocení, s rychlým tepem, ale naplněni nadšením z předchozího rozhodnutí, jsme vystoupali na první z několika vrcholků. Následoval další žebřík, další jištění dolů a pak zase hezky rychle nahoru. „Tady nahoře bychom si mohli odpočinout,“ pomyslela jsem si a vyšplhala po dalším žebříku, abych se mohla podívat po okolí. A pak jsme to uviděli. Obrovské černé mračno, které se k nám nezadržitelně blížilo, rozbušilo naše srdce víc, než dosavadní šplhání. Zazněl první hrom a nám bylo jasno. BOUŘKA!

Via ferrata delle Bocchette,
Via ferrata delle Bocchette,

Zapudila jsem myšlenku na odpočinek, natlačila čokoládovou sušenku a v mírném poklusu začala sešplhávat po prvním žebříku. Zazněl další hrom. Před sebou jsem viděla profil naší cesty – žebříky dolů, žebříky nahoru, sněžné pole a pak těžko říct. „Sakra, musíme odtud! Bouřka ve třech tisících na ferratě není žádná sranda!,“ pomyslela jsem si.

Začal boj s časem. Sedy, výpady, šplhání, to všechno v rychlém tempu s bijícím srdcem. Jištění jen v nejhorších případech a v hlavě jediná myšlenka na usmíření okolních hor: „Prosím, já už budu pokorná. Nebudu si vymýšlet 6ti hodinové ferraty v půl čtvrté odpoledne,“ prosila jsem všechny přírodní fenomény. Další ohlušující hromy mě donutily k běhu.

Ten bivak jsem uviděla přesně ve chvíli, kdy na nás začaly padat první obrovské kapky. Nebylo zbytí. Rozběhla jsem se pod převis. „Blesky sjíždí po skále dolů. Převisy jsou během bouřky pěkně nebezpečné místo,“ vzpomněla jsem si na poučky o tom, jak se chovat v bouřce v horách. Kolem nás panoval „Mordor“. Lilo jako z konve a do toho začaly padat i kroupy. Pršení sice brzy ustálo, ale hromy a blesky křižovaly odpolední oblohu i nadále. V úkrytu jsme tak počkali 45 minut, dokud se situace trochu neuklidnila a pak pokračovali dál.

Rifugio Pedrotti

I přes počínající únavu jsme věděli, že musíme na Pedrotti. Naše mapa nás tak zmátla, že když jsme v 20:00 uviděli první chatu, rozradostnili jsme se, že jsem už tady. Bohužel, jednalo se o chatu Alimonta (2580 m), na kterou jsme měli dorazit až dalšího dne. Co naplat, museli jsme dál. Dle ukazatele to bylo ze sedla „Bocchetta di Molveno“ do chaty ještě 2,5 hodin cesty. „Uf,“ trochu zklamaně jsem vydechla a pustila se do prvních žebříků. Na pauzy nebyl čas, a tak jsme Via ferrata delle Bocchette Centrali spíše proběhli, než prošli. Místo 2,5 hodin nám cesta nakonec trvala jen 1,5 hodin. Do Rifugio Pedrotti jsme dorazili v 21:30, půl hodiny před nočním klidem. Zbývalo nám jen vyčistit si zuby, improvizovaně se umýt ve zdejším umyvadle, namazat zničené svaly hojivými mastmi a ulehnout.

na konec cestopisu

následující cestopis

Klára Skuhravá

Nadšení, vášeň a droga. Kdo jednou okusil, pochopí, jak snadné je koupit levnou letenku, zabalit batoh a vyrazit! Pocit naprosté svobody, boření hranic a mýtů...Otevřít svou mysl a se srdcem na dlani se rozběhnout. Cestováním žiji. V současné době i výlety na webu www.justwalkit.cz.

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *