Okolo Cima Brenta Bassa
Budík mi zazvonil v 7:00. Jak jsme včera pochopili, na Via ferrata delle Bocchette platí (co se týká počasí) jednoduché pravidlo: „Bouřky přicházejí odpoledne. Ráno je téměř vždy krásně.“ A protože je toto pravidlo všem známé, lidé nastavují budíka na 6:00 ráno případně ještě dříve, aby během stálého dopoledního počasí stihli ujít nejdelší možný úsek. Vstala jsem z postele a už s prvním krokem bylo jasné, že dnešní den bude, co se týče pohybu, jedním z náročnějších. Nic mě nebolelo. Když tedy nepočítám ukrutnou bolest v přední straně stehen, kvůli které jsem nemohla pořádně chodit. Ani švýcarská mast se svištím sádlem nezabrala.
Ferrata na chatu Alimonta
Dnes jsme měli v plánu trochu odpočinkovější den a já byla ráda. Čekala nás ferrata na chatu Alimonta (2580 m), kterou jsme předchozího dne stihli za 1,5 hodin. Dnes jsme ovšem nespěchali. Zabalili jsme věci, zaplatili účet (ubytování na chatě Pedrotti stojí 14 euro, pokud máte sjednané pojištění od Alpineverein.) a začali vařit první dávku čaje, po které následovala ještě jedna. Z chaty jsme tak vyrazili až v době, kdy všichni návštěvníci už dávno cvakali první ferratové jištění.
Ferrata „Via ferrata delle Bocchette Centrali“ vede, dle mého názoru, přes nejkrásnější část Gruppo di Brenta, okolo Cima Brenta Bassa, na kterou se dnes pokoušelo vylézt spoustu horolezců, dále okolo Campanile Basso, Campanile Alto a Cima dei Sfulmini. Rozdíl oproti předchozímu dni byl opravdu markantní. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejoblíbenějších ferrat, připravte se na to, že v horách rozhodně nebudete sami. Na rozdíl od večerního poloběhu, kdy celá ferrata zela prázdnotou, jsme se nyní museli co chvíli vyhýbat stále novým turistům v protisměru. Postup vpřed byl tak nejen díky únavě z včerejšího dne výrazně pomalejší.
V sedle Bocchetta di Molveno
I přes namáhavou chůzi, kdy jsem během každého kroku zatínala zuby nad bolestivými stehny, jsem se rozhodla, že nemá smysl věčně čekat na ostatní a šla vlastním tempem. Tak jsem si mohla udělat dvě delší pauzy, během kterých šlo o to nachytat co nejvíce slunečních paprsků. Za několik hodin jsme se opět ocitli v úzkém sedle „Bocchetta di Molveno“, ve kterém jsme měli krásný výhled na chatu Alimonta. Nezbývalo než sejít poslední žebříky a pustit se přes obrovské sněhové pole k chatě. Ano, připravte se na to, že zde i během letních měsíců budete muset procházet úseky, které jsou pod sněhem. Za tímto účelem doporučuji přibalit návleky!
EVEREST
Společně se skupinou čtyř Italů nás po příchodu ubytovali na pokoji „Everest“. Následovala sprcha a vaření oběda ze společných zásob. (Cena ubytování za 18 euro – Alpineverein zde neplatí, + 3 euro za žeton na teplou vodu.) Po krásném obědě jsme se natáhli na zdejší kamenitou zem a odpočívali. Špekáčkovali jsme se tak dlouho, až přišel první mrak, předzvěst následné odpolední bouřky. Až na pokoji jsem si všimla, že mám úplně rudé břicho. „Tohle bude ještě bolet,“ pomyslela jsem si, když jsem si mazala zrudlé části kůže.
Na baru jsme si poté objednali karafu červeného stáčeného vínečka (0,5 litrů za příznivých 5,5 euro) a začali hrát karetní hru Bang. K našemu překvapení se osazenstvo chaty skládalo z velké části z Čechů, pak Italů a Rakušanů. Večeři jsme si uvařili na verandě a zanedlouho poté vyrazili stejně tak jako ostatní na kutě.
cestopis následující
Přidat komentář