• Menu
  • Menu

INDIE 2

dkasper

 

Indické opičky koušou.
Do Dillí jsme přiletěli /v sobotu 26.11., 4.30 hod. místního času (časový posun byl dalších + 3,5 hod., tj. celkem + 4,5 hod. oproti Praze). Letiště nás mile překvapilo čistotou, se kterou jsme se už poté v Indii vlastně nesetkali. Vyměnili jsme každý 150 dolarů za indické rupie (600 USD = 29.000 rupií, tj. 1 rupie = 0,4 Kč) a zjistili, že na vlakové nádraží H Nizzamundin, kam jsme potřebovali, se nejrychleji dostaneme předplaceným taxi. Vzhledem k tomu, že cena byla příznivá, taxi jsme si nakonec opravdu zaplatili (metro jezdilo až od šesti a jak jsme navíc později zjistili, vyšlo by nás na to samé co taxík). Ještě předtím nás čekal trochu šok, když jsme vyšli ven z letištní haly. Měli jsme totiž dojem, že jsme pořád ještě uvnitř nějaké místnosti, protože smog ležel u země jako těžká deka.

motorikši v Dillí
motorikši v Dillí

Když jsme tedy zaplatili taxi, nasedli jsme s Matějem a Péťou dozadu, Miloš ještě něco venku fotil. Suverénně si pak sedl dopředu, ale nedošlo mu, že je na místě řidiče – v Indii se jako v bývalé anglické kolonii jezdí vlevo, což Milošovi nedošlo, ani když seděl přímo za volantem. Pořád nějak nechápal, čemu se to smějeme…

Cesta z letiště byla zážitek sama o sobě. Ač bylo krátce před šestou, všude už panoval čilý ruch. Všude spousta aut a motorikš (vozítko na třech kolech, kam se dokázalo narvat sedm i více lidí), semafory si mohly svítit klidně fialově, protože je stejně nikdo nerespektoval. Když jsme na jedněch přeci jen zastavili, zaťukala nám na okno malá holčička a žebrala o peníze – tohohle jsem se bála na cestě do Indie nejvíc, tj. že tady bude plno malých dětí, které budou žadonit o peníze. Nakonec se ukázalo, že šlo spíš jen o výjimky a s ničím opravdu drastickým jsme se nesetkali. Tedy pokud se za drastický zážitek nepovažuje, že podél cest spali bezdomovci buď přímo na ulicích, nebo v jednoduchých stanech…

Po cca půl hodině jsme dorazili na nádraží, před kterým byla spousta motorikš (tuk tuků). Vůbec zde bylo už hrozně moc lidí na to, že bylo tak časně, ale později jsme zjistili, že v Indii není snad nikdy nikde prázdno (možná až na oblast v Dillí kolem prezidentského paláce). Lístky na vlak jsme koupili pro jistotu už z Čech přes cleartrip. Slyšeli jsme totiž, že s lístky na vlak to může být v Indii problém, neboť jsou dlouho dopředu vyprodané, a my kvůli nedostatku času potřebovali, abychom se dostali přesně do toho vlaku, který jsme si „vyhlídli“.

Vlak do Agry nám odjížděl v 9.20 hod. (vlak Mngla Lksdp Exp. -12618), což znamenalo zbytečné čekání, takže jsme se pokusili koupit si lístky na dřívější vlak. Strávili jsme tím poměrně dost času a nakonec jsme stejně odjeli až v těch 9. 20 hod. J. Postavila jsem se totiž k jednomu okénku – když jsem se dostala na řadu a vyoslila, co chci, poslali mě k jinému okénku č. 19. Tam jsem vystála další frontu a úspěšně zakoupila lístky na vlak, který jel už v 7.10 hod. (Taj Expres). Aby nám zbytečně nepropadly lístky koupené přes internet, šla jsem opět stát frontu k té první přepážce, kde mi však po chvíli nějaký mladý Ind vysvětlil, že lístky, co jsem koupila na vlak v 7.10 hod., jsou do té nejnižší třídy a rozhodně není dobré, abychom tím vlakem jezdili, protože budeme celou cestu stát, tedy pokud se tam vůbec narveme. Jakákoli další lepší třída byla plná. Tahle informace nás dost vyděsila, takže jsme se rozhodli, že dáme přednost těm našim původním lístkům, které jsem naštěstí ještě nestačila vrátit. Znamenalo to tedy vystát další frontu u okénka č. 19, abych vrátila to, co jsem před 20 minutami koupila. Stálo nás to každého 10 rupií, což jsme rádi obětovali.

čekání na lístky
čekání na lístky

Nádraží.  Problém nastal, když jsme začali potřebovat na záchod. Kluci to ještě dali, i když Matěj tam šel nadvakrát, protože poprvé nevystačil s dechem. Já jsem na to žaludek nemněla, ačkoli si myslím, že mé hygienické nároky nejsou přemrštěné. Péťa byla odvážnější, což se jí nakonec skoro stalo osudným, tedy ani ne tak jí jako jejímu mobilu, který ji vypadl těsně vedle záchodu (v Indii je většina záchodů včetně těch hotelových arabského stylu, tj. jde jen o šlapky. Zřídka kdy jsme se setkali se záchodem tzv. western style, což vlastně bylo dobře, protože na záchodové míse se ta špína vyjímá ještě o trochu víc.). Pro Péťu to nebyla premiéra, neb jeden mobil takhle utopila před dvěma lety na naší dovolené v Kodani, přesto byla ráda, že nemířila přesně. Mobil tentokrát přežil a dostal pořádnou dávku hygienického gelu.  

Přes všechny peripetie jsme se dostali do vlaku (zajímavé bylo pozorovat lidi bez místenek, kteří skákali do vlaku okýnkem ještě předtím, než zastavil). Na každém vagónu byl seznam lidí, kteří měli místenky, a nás potěšilo, že jsou na něm i naše jména! Úroveň vlaku byla odpovídající ceně (celkem jsme v lůžkových vlacích ujeli 1600 km a zaplatili za to 270,- Kč). Po cestě jsme pozorovali krajinu, lidi, kteří káleli a močili podél kolejí, skládky, krávy, opice… ve vlaku neustále někdo něco prodával, děti předváděly cirkusová představení, za což samozřejmě následně žádaly odměnu. Nás rozesmála paní (i když o pohlaví jsme docela pochybovali), která nám všem osahala hlavy, něco drmolila a nebezpečně zvedala obočí. Taky za to chtěla zaplatit, ale to měla smůlu.

ve vlaku
ve vlaku

Do Agry jsme dorazili v poledne a taxíkem se nechali odvézt do hotelu Shahjahan, který jsme si vytipovali v průvodci. Poprvé jsme se tak dostali do denního provozu, ke kterému neodmyslitelně patří i krávy. Krávy tady většinou asi nikomu nepatří, protože si chodí, kde chtějí a baští, co zrovna najdou na ulici (a tam je toho vždycky dost). Vypadají ale mírumilovně, tak jsme jim taky občas něco šoupli. Vyděsily nás vlastně jen jednou ve Váránasí, kdy jich bylo celé stádečko a začaly se nějak nebezpečně bouřit… V hotelu jsme si zamluvili dva dvoulůžkové pokoje a ze střechy hotelu se poprvé podívali na Taj Mahal, do kterého jsme se chtěli vydat až další den.

Hned před hotelem nás odchytil rikšák, se kterým jsme nakonec domluvili, že nás bude celý den vozit po místních památkách. První byla na řadě pevnost Agra Fort. Jde o mohutnou stavbu z červeného pískovce (skoro všechny památky v Indii jsou z červeného pískovce) postavenou v letech 1565 až 1573. Místo to bylo krásné a Miloše tady čekalo první setkání s veverkami. Zatímco on se zamiloval, my ostatní je časem začali nenávidět, protože jakmile se někde objevily, Miloš se z toho místa nehnul. Poprvé jsme se tady setkali s tím, že nás chce někdo fotit – zpočátku to byla sranda, ale časem nás to začalo dost zdržovat. Chvilkami jsme si připadali jako cvičené opičky a rozhodně jsem na více fotkách indických studentíčků, než na kolika jsem u sebe doma. Také jsme si poprvé všimli, že Indové (tedy pouze chlapi) se dost často vodí za ruce nebo mají alespoň do sebe zaháknuté malíčky.

oblíbené veverky
oblíbené veverky

Z pevnosti Agra Fort jsme vyrazili k hrobce Itimáduddaula, tzv. Baby Taj, která stojí u řeky Jamuny cca 3 kilometry od města. Cesta k hrobce byla šílená – zácpa, troubení smog… Řidič nám sdělil, že k tomu, abyste v Indii mohli řídit, potřebujete good horn, good brake and good luck. Poprvé (a rozhodně ne naposledy) jsme vytáhli papírové kapesníky a dali si je místo roušky přes nos, protože jinak se fakt dýchat nedalo. Pomalu jsme začali chápat Japonce… Na hrobku jsme neměli moc času, protože jsme chtěli stihnout západ slunce nad Taj Mahalem. Každopádně Baby Taj je moc hezké místo plné opic, což se vymstilo Milošovi. Opět se snažil udělat dobrý záběr s fotogenickou opičkou v popředí, takže jí lákal na oříšky, které nám ještě zbyly z letadla. O opicích se ale marně neříká, že jsou chytré – proč si brát jeden oříšek, když má pán celý pytlík, že? A když to nejde po dobrém…no, opice Miloše prostě kousla (nejdřív si myslel, že ho jen škrábla, ale nakonec po návratu strávil dva dny v nemocnici v Hradci Králové, protože ho trochu vyděsila možnost suvenýru v podobě vztekliny).

 

Agra Fort
Agra Fort

Od Baby Taj to už byl jen kousek k zahradám Methab Bagh, odkud měl být nejhezčí západ slunce nad Taj Mahalem. Rikšák nám doporučil neplatit vstupné, ale obejít zahrady a mrknout na západ přímo od řeky. Rada to byla dobrá, ale že by šlo o nějaký nezapomenutelný zážitek, to se říct nedá. Díky smogu zapadlo slunce už někde uprostřed nebe a řeka, ve které by se snad Taj Mahal mohl krásně odrážet, byla skoro vyschlá.

Baby Taj
Baby Taj

Opět nás čekala šílená cesta do hotelu a pak už i první indická večeře – vegetariánské biriyani bylo pikantní a výborné (rýže se zeleninou). Spát jsme šli poměrně brzo, protože jsme za sebou měli cca 35 hodin v podstatě bez spánku. Ačkoli voda měla být teplá, asi se to netýkalo našich pokojů. To, že na „dívčím“ pokoji svítilo světlo jen na záchodě, byl již jen nedůležitý detail, naštěstí jsme byly obě vybaveny čelovkami. Každý z nás vybalil raději deku a polštářek uzmuté z letadla a s despektem si hotelovou dekou přikryl jen nohy. Co bychom za takovou „špinavou“ deku později dali – nikde jinde už totiž deky, přikrývky, prostěradla prostě cokoli na přikrytí nebylo k dispozici .

Na hotelu byla ještě jedna skupinka Čechů (pak už jsme potkali jen jednoho kluka v Taj Mahalu), ale byli v Indii stejně krátce jako my, takže jsme žádné cenné rady nezískali.

 

cestopis následující den

cestopis předcházející den

 

 

dkasper
dkasper

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *