• Menu
  • Menu

INDONÉSKÁ ČÁST BORNEA – BORNEO 22

Andy
Domů » Všechny destinace » Zahraničí » Asie » Borneo » Borneo - indonéská část » INDONÉSKÁ ČÁST BORNEA – BORNEO 22

Cesta na Tarakan

Ráno se v klidu nasnídáme a v deset hodin nám před hotelem zastavuje něco jako taxík „car“, uvnitř sedí něco mezi mužem a ženou,  nedá se to úplně identifikovat, má to barevné vlasy, nemluví to a přes ústa má roušku.Loučíme se s klukama a vyrážíme dál. Já získávám čestné místo vpředu. Cesta je zase šílená, jako snad všechny cesty z Berau, ale tahle silnice je z nich asi nejlepší. Řidič samozřejmě neumí ani slovo anglicky, ale dostal od kluků instrukce, že nás má naložit na loď na Tarakan. Dáváme se postupně do řeči s neznámou bytostí, zdá se, že je to muž z Jávy. Chvilku si povídáme a protože je v autě hrozný vedro, místo klimošky máme jen okýnka, všichni snad kromě řidiče,  vytuháváme. Když už ani řidič nemůže, staví jako každý řidič na oběd v jedné z místních zapadlých podniků u silnice. Objednáváme si rukama nohama jídlo a klábosíme. Řidič tu všechny zná a mizí někde v kuchyni. Pak už pokračujem dál.

Tanjung Selor

Cestou volají kluci, kde sme, jak to mám sakra vědět? Jsme  někde uprostřed ničeho a nedokážu místo identifikovat, tak radši dávám telefon řidiči, to bude na vysvětlování nejjednodušší. Asi po dvou hodinách jízdy se konečně před námi objevuje město a opravdu velké město, nechápu, jak to, že není spojené s Berau pořádnou silnicí. Městem Tanjung Selor projíždíme celkem dlouho, než konečně objevíme přístav. Jako obvykle na nás všichni koukají jak na zjevení a jen se usmívají. Řidič nám ukazuje, kde si koupíme lístky, platíme 200,000 za odvoz a mastíme pro lístek na loď. Cesta stojí 105,000 a chvilku nám trvá než pochopíme, která loď je ta naše – na jízdence je čas odjezdu…

Cesta na Tarakan
Cesta na Tarakan

Plavba na ostrov Tarakan

Loď je celkem malá a cesta trvá asi hodinku. Lodě zde jezdí snad každých deset minut. Konečně připlouváme  na osrov Tarakan. V přístavu je hodně rušno, nosiči postupně vykládají zavazadla, která jsou uložena na střeše lodi a my čekáme až uvidíme naše batohy, konečně  jsou vyloženy, ale my musíme zaplatit vykladačům za to, že nám je z lodi sundali. No nic, dělá to tu tak každý, tak ty 2,000 nás přeci nevytrhnou. Kluci jsou na cestě do Samarindy někde v horách a tak je těžké se jim dovolat, že už jsme na Tarakanu a kdeže tedy  najdem jejich kámoše.   No nic, budeme muset počkat. Sedáme si na lavičku a pozorujem přístavní život, asi po hodince nás konečně kontaktují kluci, že kamarád je na cestě. Zábavné bude poznat, kdo to je. Ale asi to nebude tak těžké, bělošky jsme zde jediné a kámoš bude mít stejné tričko společnosti v jaké kluci pracují. Tak se snad poznáme. Za chvilku nám přichází sms-ka, od kámoše, že už jede. Za pár minut se objevují dva symaťáci, dávají nám helmy a s krosnami si to frčíme pěkně do hotelu. První hotel je plný a tak nás kluci vezou jinam.

Cesta na Tarakan
Cesta na Tarakan

Hotel nic moc

Nakonec končíme v hotelu za 230,000 za pokoj a jdeme se ubytovat. Hotel nic moc, dokonce tu není ani snídaně, ale to se nedá nic dělat. Kluci moc neumějí anglicky, teda spíš vůbec, jen pár slov, takže je domluva dost pofiderní. Kluci nám vysvětlují, že až budem chtít, ať jim zavoláme, že se můžem někam podívat. Nechápem, jestli jako dneska nebo zítra… necháváme to plavat. Místo relaxu se domlouváme, že bychom si potřebovali vyprat. Už jsme na cestě opravdu celkem dlouho, okolo měsíce a pračku naše oblečení bohužel nikde nepotkalo. Ptáme se na hotelu, zda nám vyperou, prý není problém, jen to trvá dva dny a to my prostě nemáme.

Velké prádlo na terase hotelu

No nic, na hotelu jsme si našly kýbl a hurá jde se prát v ruce. Já si chytře vyperu úplně všechno, Ifča radši jen pár věcí a jde se sušit pěkně na terásku. Všechno si tu hezky rozložíme, aby nám to pěkně uschlo a mezitím se z vedlejšího pokoje připojí několik námořníků. Konečně zde někdo mluví bravurně anglicky. Dáváme se s nima do řeči a u toho pomalu sušíme prádlo. Po chvilce přichází zaměstnanec hotelu a něco vysvětluje. Kluci překládají, že věci musí z terasy ihned pryč, chvilku se dohadujem, že je to opravdu urgentní a že nemáme nic suchého a potřebujem, aby nám věci uschly. Dostáváme strohou odpověd, ať si to usušíme na pokoji. Pokoj bez okna, ale není úplně nejlepší sušárna a námořníci se nám snaží co nejvíce pomoct. Nakonec volíme kompromis, kluci nám natahují šňůry na prádlo na schodišti hotýlku a já jdu pomalu a nerada všechno přemístit z čerstvého vzduchu dovnitř, do zakouřeného hotelu.

Cesta na Tarakan
Cesta na Tarakan

JEEP plný policajtů

Když vylezu na terasu, ztuhnu – před hotelem je zaparkován jeep plný policajtů a někteří si to míří přímo dovnitř, ostatní se baví naším výstavním prádlem. Zjišťujeme, že jsme zde asi opravdu způsobily problém. Pořád nechápem, co vlastně komu vadí, lidé si věší prádlo úplně všude, stačí se podívat z okna. Nikdo není schopen nám vysvětlit, co je tady špatně, jediné co vím, že se to prostě nesmí.

Část policajtů nás pozoruje jak si postupně sundaváme věci z terasy, další policajt kouká jak si to věšíme dovnitř. Když máme hotovo, konečně odjíždějí a my se s Ifčou řežeme smíchy, co tohle zase mělo být?  Najednou přijíždějí dvě motorky, naši kámoš, co neumějí anglick, nás vyzvedávají a jedem se podívat po městě. Už chceme odjet, manažerka hotelu něco klukům vysvětluje. Dozvídáme se, že i prádlo na schodišti je velký problém a musí dolů. Když se ptám, co mám jako dělat,  že si není  kam věci dát, vymýšlí, že mi je v sedm ráno vyzvedne a dá na 3 hodiny sušit. Pecka, nic lepšího asi stejně nevymyslíme. Věci házím na hromadu a doufám jen, že ráno opravdu přijde.

Máme konečně zase novej foťák

Potřebujem koupit novej foťák, už nám ani jeden nefunguje, po chvilce se daří a Ifča si zase spokojeně cvaká. Pak jedem navštívit letiště, jen tak brouzdáme městem a nakonec nás kluci berou do místní restaurace na parádní rybu. Ryba je lahodná, platíme všem večeři jako poděkování za prohlídku městem,  a protože jsme už celkem unavený, necháme se odvést zpět do hotelu.

Domlouváme se s klukama, že jim napíšem až mi uschnou věci, aby nás hodili do přístavu, potřebujem chytit další loď na Nunukan.

cestopis následující

cestopis předcházející

Andy
Andy

Ve 12. letech mě rodiče poslali samotnou do Kanady a USA. Poznamenalo mě to a tak jsem asi cestovatel. Hodně jsem od té doby viděla a poznala a hodně ještě poznat chci.Tak uvidíme !

Zobrazit články

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

komentářů