Nebezpečný ostrov – NUNUKAN
Ráno v sedm, teda spíš mírně po sedmé, nám někdo klepe na dveře. Super, hotelová služba nezapomněla na mé mokré prádlo. Paráda, vypadá to, že venku prší, to sem teda zvědavá, jak se bude sušit.To je ale překvápko, hotel má střechu se sušárnou a včera o ní nebyla žádná řeč. No nic, je čas pomalu vyrazit na snídani, hotel žádnou nenabízí, tak jdem prozkoumat město. Ifča chce něco sladkého a mě je to jedno. Couráme pořád okolo a nic sladkého nemůžeme najít, ani KFC nám nepomůže…
Nakonec volíme nějaké místňácké bistro, snažíme si objednat a vlastně úplně nevíme co. Pomáhá nám další zákazník, který naštěstí umí kromě indonéštiny i angličtinu. Jsme mu neskutečně vděčné, jak skvělou snídani nám vybral a pro Ifču se nakonec našlo i něco sladkého. Úplně dle jejích představ to nebylo, ale zase lepší než drátem do oka.
Hurá, jdeme shopovat !
Po snídani jsme se konečně vydaly nakupovat – hadříky jsme chtěly už dávno, ale po celém Borneu, jako by se po oblečení slehla zem, vůbec jsme nepochopily, kde tu lidi nakupujou. Konečně! Ty kvalitní značkové hadry z tržiště – fejky jako blázen, ale některé byly opravdu k nerozeznání. Těšily jsme se jak si to nakupování užijem, jenže ještě než jsme stačily do toho správně spadnout, už nám přišla sms, že pro nás kluci jedou abychom stihli loď. Původní plán byl úplně jiný a mělo se počkat až mi uschne oblečení, ale zase nic…
Nebezpečný ostrov Nunukan zase tak nebezpečný není
Rychle jsme se přesunuly na hotel, pobalily a kluci nás na motorkách hodili na zpět do přístavu. Pomohli nám s nákupem palubenky a postarali se o to, abychom opravdu nastoupily na tu správnou loď. Loď byla trošičku vetší a my dostaly geniální nápad, ukecaly jsme kapitána a zůstaly venku na zádi loďi, místo překlimatizovaného vnitřku. Na zádi jsme samozřejmě nebyly samy a tak muselo proběhnout již tradiční focení selfíček.
Fatra ze samopalů
Cesta utíkala celkem rychle a my se konečně ocitli na posledním ostrůvku indonéského Bornea, který jsme měli v plánu navštívit. Ostrůvek Nuankan je relativně malý a díky naším skvělým kámošům z Derawanu jsme přesně věděly, co máme dělat. Nejdříve sme prošly kolem skupiny vojáků, kteří stejně jako všichni na Borneu zevlovali a místo ohýnku si postavili fatru ze samopalů. Nás samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než si to vyfotit, vojáci to brali jako pěknou zábavu, tak nás rovnou posadili k hromadě zbraní.
Ubytování na Nunakanu
Pak nám přišla sms, ať si vemem ojek za 20,000 rupií na osobu a necháme se odvézt do hotelu MARAMI. Hotel byl se snídaní – teda kávou/čajem, obojí už bylo za příplatek, a dva malé koblížky, abychom se nepřejedly. Ubytovaly jsme se a šly se projít po městě. Nunukan je spíše křesťansky a cestou jsme objevily moc hezký kostelík.
„air juruk“
Couraly jsme městem a moc se těšily na nějakou dobrou véču. Vybraly jsme nejvíc narvanou pouliční restošku a dost dlouho čekaly na objednání. Servírka asi uměla číst myšlenky, když nám přinesla náš vysněný nápoj – „air juruk“ , čerstvě vymačkané mikropomeranče s vodou a cukrem, aniž bychom jí cokoliv řekly…ale stále se nás nezeptala, co si objednáme. Co takhle třeba kachnu? Šup, a už jsme jí měly na stole. Chvilku nám trvalo vysvětlit jí, že tohle jsme nechtěly a nakonec pochopila. Když jsme platily, málem nás omylo – tahle večeře byla na tyhle poměry pěkně drahá, asi 60,000 rupií.
V neděli lodě neplují
Původně jsme měly jet hned druhý den dále, Nunukan totiž slouží jako přestupní stanice mezi Indonesii a Malajsii, ale zrovna v neděli, jako na potvoru, žádné lodě nejezdí. No noc, vypadá to, že na tomto nudném ostrově budem muset chvilku zůstat, ale uvidíme, třeba to zase taková nuda nebude.
Přidat komentář