CO SKRÝVÁ NUNUKAN
Ráno jsme se probudily, daly si tradiční snídani tohoto hotelu, kávu/čaj a mini koblížek…a co dál? Úplně se nám nechce proflákat den, ale turistických ani jiných zajímavostí tu moc nenajdete. Tak jsme si vyzkoušely místní superpomalou wifi a zeptaly se pana Googla: „ copak se dá dělat na Nunukanu?“ Odpovědí moc nebylo, ale jedna nás celkem zaujala, vypadá to, že tu mají nějaký vodopád. Paráda, ještě zjistit, kde je. Google nám totiž moc informací ani obrázků neposkytl.
Binusan air terjun
Plán je následovný. Na recepci se informujem, jak daleko je Binusan air terjun – neboli vodopád Binusan. Dozvídáme se, že vodopád je vzdálený asi 7 km od města. A ojekem /moto-taxi/ by to mělo stát okolo 30,000 rupií na osobu. Dobré vědět. Na otázku, kde si ten ojek jako máme sehnat, nám prostě ukázali ven. Tak jsme šly hledat ojek, ale nikde žádnej. Nakonec koukáme, jak dva ojeky přivážejí další bílé turisty, jupí konečně zde nejsme samy, ale tito turisté se k nám vůbec nehlásí, nevíme proč, jsme milé a usměvavé, jen už jsme dlouho neviděli pračku, tak možná proto :).
Jak sehnat ojek ?
Super, dva ojeky jen pro nás, problém je, že jeden z řidičů, je dotěrný týpek somrující peníze, cigára a další – protože má rád pivo a my ho potkaly už včera. Trochu nás děsí představa, že budem muset využit jeho služeb, ale vypadá to, že jiné ojeky tu v neděli neseženem. Ptáme se somráka na cenu, chce po nás 100,000 za každou. To se mu jen vysmějem, jestli se asi nezbláznil, nabízí 100,000 za obě – pořád je to hodně. Mávneme rukou ať jde někam, my se jen tak natáhnout nenecháme. Ví, že budem dnes jeho jediný kšeft a tak se nás ptá, kolik si jako představujem, nabízíme mu 20,000 za každou a on na to přikyvuje. Cesta je celkem dlouhá, občas se mi druhá motorka ztratí z dohledu a není mi to úplně příjemné, že Ifča zůstala někde se somrákem, vůbec nevim kam jedem ani jestli jedem správně. Naštěstí se nakonec Ifča objeví a za další kus cesty se konečně objevujem na místě. Domlouváme se s řidiči, že klidně můžou odjet, že už se nějak dostanem zpátky, popř jim zavoláme aby pro nás dojeli, na vše nám přikyvují, ale samozřejmě ještě po několika hodinách na nás stále čekají….
Konečně vodopád
Vodopád je moc krásný, jen voda je celkem dost hnědá a kalná, ale všichni se tu nadšeně koupají. Je zde asi 40 místňáků a nikde žádná holka. Usuzujem s Ifčou, že bikiny zde asi opravdu nebudem riskovat. No nic, koupačka v šortkách a tílku je taky pohoda. Jdeme si zaplavat a ve vodě se seznamujem s místňáky, samozřejmě nikdo neumí anglicky, ale naše indonéština je den ode dne lepší a lepší, a tak si celkem už i pokecáme….
Skoky z 10m do vody
Kluci nás berou po skále nad voodopád, je to celkem akrobacie a tak mi to trochu trvá tam vyšplhat, odměnou je možnost skoku z cca 10m zpět do vody. Ifča se nezdráhá ani minutu a jde si rovnou skočit, já celkem dlouho protestuju, nelíbí se mi, že nevidim kam skáču. Pak nám místňáci vysvětlují, že se dá jít na dalších 6 vodopádů proti proudu řeky. A to nás zajímá, jeden z místňáků, který umí asi 2 slova anglicky, se nás ujímá a vyrážíme na výlet.
Do džungle bosky
Zásady typu – do džungle v pohorkách s vodou a repelentem už nás moc netankují a tak si jdeme jen tak na boso, bez vody, bez repelentu a samozřejmě i bez dokladů…..hlavní je, že máme foťák.
Vodopády jsou čím dál krásnější a výlet nás naprosto uchvacuje, couráme vodou či podél vody obklopeni džunglí a nikde ani živáčka. U pátého vodopádu nám přestal fungovat foťák a zrovna tu bylo tak krásně….
Nás tady každej “ miluje „
Další dva vodopády jsou už opravdu hodně hluboko v džungli a jít tam bez bot je nemožné, ještě tak možná s mačetou. Začali jsme se pomalu vracet zpátky. U hlavního vodopádu jsme potkaly další velké skupinky místňáků a absolvovaly jsme jako správné celebrity asi milion fotek. Někteří nám tu i pěkně zahráli na kytárky a samozřejmě asi tak každý druhý nás „miluje“ 🙂 🙂
Řidiči ojeků už byli celkem nervózní a stále na nás čekali, pořád nevime proč. Ještě jsme se vykoupaly, Ifča si ještě několikrát skočila z klády do vody a pak už jsme začaly být celkem hladové. Seznámily jsme se se dvěma děvčaty, konečně tu nejsme jediné zástupkyně něžného pohlaví. Se všemi se rozloučily a pomalu se vydaly na cestu domů.
Piknik s velkou rodinkou
Děvčata byly zklamané proč odcházíme, ukázaly jsme naše kručící břicha a holkám zajiskřily oči. Vy máte hlad, tak pojďte s námi na piknik, seznámíme vás s celou naší velkou rodinkou. Oběd byl výtečný, uzená ryba, rýže, nudle a spousta různých serepetiček, všichni se usmívali fotili se s námi a bylo to super.
Náš guide
Náš „ guide jel do stejného města jako my, neměl ani peníze ani mobil, jediné jeho vlastnictví byli hodinky bez řemínku. Bylo nám ho líto a tak jsme se domluvily, že půjdem zpět domů těch deset kiláčků pěšky a on že půjde s námi. Holky měly bravůrní angličtinu a tak se jim povedlo vyhnat řidiče konečně pryč.
Ukradené žabky
Nastal čas návratu a já zjistila, že mi někdo ukradl žabky, no stejně nebyly moje, půjčila jsem si je na hotelu, problém byl, že rozpálený asfalt a bosá noha nejsou na desetikilometrovou túru zrovna ideální. Chtěly jsme trapně zavolat zpět řidiče, ale nikde tu není signál. Tak se Ifča obětovala, půjčila mi botky a sama ťapala pěkně bosky, nechápu jak toho byla schopná.
Před námi se objevily první baráčky a voněla zde káva, tak sme si šli taky jednu dát…pokecaly jsme s místními zase bez angličtiny a najednou se objevil náš somrák řidič…docela jsme byli rádi a domluvili si odvoz nás tří. Třetí ojek se nesehnal, tak Ifča jela s klukama ve třech – zde nic neobvyklého.
Našeho nového kamaráda měli řidiči hodit až domů, ale před hotelem se začali vykrucovat, těžko říct jestli ho nakonec opravdu odvezli domů jak slíbili, ale podle nás ho vykopli za nejbližším rohem ať táhne….
Tak tohle byl náš poslední den na Kalimantanu a zítra se pomalu vracíme zpět do Malajské části Bornea.
Přidat komentář