Před národním parkem Skaftafell bylo veliké parkoviště, ráno však naštěstí ještě nebylo plné. Za parkování jsme dali zase 160,-Kč. Vedle byl ještě kemp, který byl také skoro prázdný. Vydali jsme se na pětikilometrový okruh kolem vodopádu Svartifoss lemovaného černými čedičovými sloupy. Zašli jsme i do Selu k malým domečkům z roku 1912, jejichž střechy jsou porostlé trávou. Ve stánku jsme si koupili humří polévku a fish and chips a vyrazili dál.
Vodopád Fagrifoss
Nedalo nám to a podruhé jsme odbočili na silnici vedoucí do Laki, protože jsme prostě chtěli najít Fagrifoss. U druhého brodu jsme potkali mladý pár, který se snažil v řece najít registrační značku, kterou při brodění ztratili. Sice se jim nepodařilo najít tu svoji, ale našli nějakou cizí. Jen co jsme projeli řeku, jsme uviděli odbočku k vodopádu, takže den předtím jsme byli asi jen 2 minuty od cíle, když jsme to otočili. No, nevadilo nám to, protože vodopád byl nádherný a krom nás tam byl už jen jeden pár lidí. Ne nadarmo znamená v překladu „Krásný vodopád“. Chtěli jsme sejít dolů, což se nám podařilo jen částečně – k vodě jsme se dostali, ale už daleko od vodopádu a k němu to suchou nohou prostě nešlo. Aspoň jsme se občerstvili borůvkami, kterých bylo všude plno.
Přírodní bazén Seljavallalung
Bylo už docela pozdě, ale zajeli jsme ještě k přírodnímu bazénu Seljavallalung. Den předtím nám ho doporučili dvě stopařky, které jsme vzali do Víku. No, asi máme každý jiný vkus. Ony byly nadšené, což se o nás říct nedalo. Z parkoviště to byla 15 minutová procházka k bazénu z roku 1923 – od té doby tady asi nikdo nic nedělal, voda byla brčálová a byla spíš vlahá než horká. Když jsem tam už byla, tak jsme tam vlezla, ale chodit po mechem pokrytém dně nebylo nijak příjemné. Koupel tedy byla rychlejší, než jsme si původně mysleli.
Nocleh jsme tentokrát měli zajištěný na koňské farmě Fljótshlíd v Hlídarendi kousek od Hvӧlsvolluru.
Hjalparfoss
Na pátek jsme si naplánovali další z nekonečného množství místních vodopádů – , který padá přes dvoje peřeje. Je až neuvěřitelné, že každý vodopád je něčím jiný, zajímavý a neomrzí, i když už jsme jich viděli docela hodně. Tady jsme byli skoro sami.
Přes Selfoss jsme dojeli do geotermální oblasti Hveragerdi. Trochu se zkazilo počasí a poprchávalo. Původně jsme chtěli jít horké řece do Reykjadaluru, ale odradila nás spousta aut na parkovišti. Navíc jsme neměli moc času a zpáteční trasa byla 6 km. Nakonec jsme si dali oběd v místní hospodě s geotermální kuchyní, dezert v jiné hospodě plné asiatů a vyrazili po okolí městečka kolem hot springs.
V Reykjavíku jsme zpátky potřebovali být po čtvrté hodině, protože od 16:30 hod. jsme měli zamluvený let helikoptérou. Původně jsme mysleli, že se ještě stihneme podívat na geotermální pláž Nauthólsvik, ale kvůli zácpě jsme to nakonec neriskovali a jeli přímo na letiště.
Let vrtulníkem
Let vrtulníkem nad Islandem byl zážitek z největších. Zvolili jsme trasu Fire and Ice, která trvala dvě hodiny a 2x jsme měli přistání. Letěli s námi ještě dva Američané. Proletěli jsme nad Reykjavíkem, obkroužili největší vodopád na Islandu Glymur (198 m) a přistáli na ledovci. Pokračovali jsme kolem sopek a protože nám přálo počasí, vletěl s námi pilot i do jednoho z kráterů. Pak pokračoval do NP Thingvellir a na další přistání u geotermální elektrárny, kdy byla spousta čmoudíků vycházejících ze země. Před návratem ještě pilot přistál na jednom z kráterů, ale tady jsme už nevystupovali. Dal nám na výběr, jestli to z kráteru chceme vzít nudnou nebo záživnou cestou – vybrali jsme si adrenalinovější variantu a já si na chvíli připadla jak na horské dráze.
Do Silica Hotelu kousek od Modré laguny jsme přijeli kolem osmé a na večeři zašli do restaurace Moss, kde jsme si dali degustační menu (poprvé jsem ochutnala mořského ježka).
Přidat komentář