Francouzská kuchyně
Francouzská kuchyně je v kulinářském světě pojem! Kde jinde, než právě v Paříži hledat nejlepší restaurace světa? Tento článek ale není o restauracích oceněných Michelinskou hvězdou, nýbrž o kuchyni „obyčejných Francouzů“.
Snídaně
Vše začíná snádaní. Na stole za žádných okolností nesmí chybět dvě základní a životně důležité ingredience všech Francouzů: bageta (= chléb) a solené máslo. K tomuto základu si ale přidejte ještě další suroviny: granulované kakao (něco jako Nesquik), croissanty či jiné sladké pečivo, čokoládová pomazánka (něco jako Nutela), marmeláda a samozřejmě káva. Čaj, tolik oblíbený nápoj Britů, se ve Francii příliš „nenosí“. Pokud se zajímáte o stravu a pojmy jako kilokalorie a kilojouly vám nejsou cizí, pak vězte, že většina Francouzů i po takovéto náloži jednoduchých cukrů a „špatných“ tuků není obézní. Právě naopak. Francouzi se drží v mezinárodních řebříčcích kardiovaskulárních onemocnění a civilizačních chorob na velmi nízkých příčkách.
Bageta – národní pokrm Francouzů
Vraťme se ale zpátky k bagetám, chlebu. Bagety jsou mezi Francouzi natolik populární, že je téměř nemyslitelné, představit si jakékoli jídlo bez nich. Ve Francii je téměř běžné, že se i na malé vesnici s přehledem uživí dva pekaři. Tak, jako se v jiných státech jezdí k hladovému okénku fast foodu McDonalds“, tak se ve Francii jezdí k „drive in“ u pekaře. No a vrcholem všeho jsou dle mého názoru takzvané „bagetomaty“, tedy automaty na bagety, které jsou přistavené okolo hlavních cest. Koupit bagetu si tak můžete ve Francii kdykoli, 24 hodin denně. Jak mi ještě ve Skotsku Fred sdělil: „Bageta je život.“
Aperitiv před obědem
Dejme tomu, že máme konečně po snídani (= minimálně jedna hodina u stolu). Následuje návštěva rodinných příbuzných a s ní spojená zastávka na aperitiv. „Co si dáte? Víno, pivo, cider nebo něco ostřejšího,“ ptá se nás u dveří Fredův dědeček. Na stole jsou už připraveny mandle, olivy a meloun. Jsem plná ještě ze snídaně. Abych neurazila, „objednávám si“ vendéen, domácí „vylepšené“ víno. Za chvíli se mi už solidně motá hlava. Usmívám se a co chvíli se bezradně ptám Freda na překlad. Francouzsky neumím. Pomalu mi dochází, jaká byla chyba, že jsem se před cestou jazyku nevěnovala o trochu víc. Po hodinové návštěvě nás volá Fredova maminka na oběd.
Oběd
Je jedna hodina odpoledne a my zasedáme opět ke stolu. Nejsem vůbec hladová. Otevírají se první lahve cideru a na stůl se nese předkrm. Po předkrmu následuje hlavní chod, a poté sýrová pauza a na závěr samozřejmě zákusek. Netřeba zmiňovat, že jsem plná už po předkrmu. Pomalu do sebe tlačím hlavní chod. Sýrů se vzdávám a z doru si vyprošuji jen malý kousek. Po dvouhodinovém obědě se odvaluji od stolu. Následuje hodinová pauza, a pak už jedeme k dalším příbuzným na další aperitiv.
Aperitiv před večeří
Následuje další otázka: „Co si dáte?“ a mě dochází, že tento měsíc bude z hlediska jídla a pití opravdu náročný. Na stole jsou připraveny nakrájené salámky a různé jiné „zobání“. Usedáme ke stolu. Brzy mám před sebou sklenici plnou domácího cidru. Konverzace se opět vede ve francouzštině. Většina Fredových příbuzných anglicky neumí. Po hodinové návštěvě jedeme zpět domů, kde máme hodinovou pauzičku před večeří.
Večeře
Pokud to nevíte, večeře je ve Francii hlavním a největším jídlem z celého dne. Je to událost. Všichni členové rodiny se sejdou, diskutují a hlavně jedí. Ke stolu se zasedá okolo osmé hodiny. Otevírá se další lahve cideru, vína nebo nějakého jiného alkoholu a začíná se předkrmem. Pak následuje xy chodů a vše ukončuje desert, který přichází na řadu po třech hodinách, někdy okolo jedenácté v noci. (Pozn. V době, kdy už já normálně dávno nejím.)
Do postele jdu s úplně přecpaným břichem. Připadám si jako těhotná. Vůbec nemůžu usnout a už vůbec nechápu, jak je možné, že všichni členové Fredovy rodiny jsou tak štíhlí. Jediné možné vysvětlení je genetika. Případně fakt, že zákon zachování energie na Francouze nefunguje.
Druhý den probíhá vše naprosto stejně. Fred má přibližně 90 příbuzných. A to nepočítám kamarády a známé, které je také potřeba navštívit. „Před námi je ještě 28 dní,“ pomyslím si druhý den ráno s pořád ještě plným břichem. A před námi další snídaně… To jen tak, až se mě zase někdo zeptá, co jsme stihli vidět za měsíc strávený v Bretani…
Přidat komentář