Přechod Pyrenejí s Ifčou – 17. den Pico Taillón

Poslední den v horách

Vstáváme lehce před 7h. Čaj vaříme hezky ze spacáčků. Pobalujeme věci a jdeme se rozloučit na Góritz. Na záchodech čistíme zuby. Necháváme batohy venku na lavicích a jdeme dovnitř. Ifča jde doplnit vodu a když se ptá na předpověď, zjišťuje malou drobnost. Včera jsem zapomněla zaplatit za ubytování. Moc se omlouvám a platím 23,50 eur za 1 noc i se snídaní. Na terase si dává skupinka Francouzů rozcvičku před výšlapem na Perdido. Zásoby vody doplněny a my vyrážíme za krásného východu slunce. Mraky pomalu ustupují a sluníčko nádherně zbarvuje celou Ordesu. Je krásně, kéž by nám to vydrželo celou dobu.

Směr Pico Taillón

Vyrážíme směrem Pico Taillón (3144 m n.m.). Ze začátku se mi jde těžko. Po tom, co jsem se 3 dny skoro nehnula z místa mám úplně ztuhlé tělo. Nohy začínají konečně fungovat až za prvním zdolaným sedlem. Navíc mě nabíjí sluníčko a krásné výhledy. V sedle máme dvě možnosti, buď půjdeme dolní údolní cestou a začneme stoupat až pod bránou (Breche de Roland) nebo postupně stoupajícím traversem. Vybíráme druhou variantu.

Počasí zatím vypadá dobře, mraky se mají přihnat kolem 15h. Traversem se stoupá příjemně. Než se cesta stáčí kolem skalnatého masivu, začíná stoupat přes kameny. Míříme do sedla Breche de Roland. Stoupání začíná být velmi prudké a kameny, které musíme překonat jsou čím dál tím větší. Cesta vede pod velikým převisem. Poslední pasáž vede opět přes veliké kameny. Těsně před sedlem vede pod převisem část cesty, která je jištěná řetězem. Čekáme, než projde velká skupina Francouzů, až pak jdeme my. Po dešti jsou kameny kluzké, jsem za ten řetěz moc ráda.

Kolem 11:30 jsme v sedle. Házíme batohy za šutry, bereme foťák a bundy a vyrážíme na Pico Taillón. Hřebeny tohoto pohoří jsou hranicí mezi Francií a Španělskem. Vrchol Taillón se nachází na francouzské straně. Cestou míjíme spoustu bivaků. Nad vrcholem se začínají kumulovat šedé mraky…

No budeme doufat, že to ještě vítr trochu rozfoukne. Španělská strana se nám pomalu ztrácí v mracích. Výhledy na francouzskou část jsou zatím daleké a osvícené sluníčkem. Potkáváme pár lidí, kteří sestupují z vrcholu. Překračujeme malou skálu v sedle a pak už se jen drápeme nahoru příjemnou klikatící se cestičkou. Posledních 15 minut stoupáme mléčným mrakem – nic není vidět. Ifča někde za mnou fotí, a tak zdolávám vrchol jako první. Ještě, že jsme si vzaly bundy. Asi po 10 minutách přichází i Ifča, pořizujeme vrcholový snímek.

Po chvilce zjišťujeme, že ještě nejsme na vrcholu, a tak za chvilku pořizujeme novou vrcholovku. Ještě před sestupem se nám na chvilku rozevírají mraky na španělské straně, takže vidíme všude kolem sebe. A teď rychle dolů. Do teď to bylo úplně bez komplikací, ale při sestupu se začíná ozývat pravé koleno a vrací se ostrá, bodavá bolest v kyčli.

Rozvodněný vodopád

Ze sedla vyrážíme směrem k Refuge des Serradets, odkud chceme pokračovat dolů do údolí. Cesta vede částečně přes ledovec (Glacier du Taillon), takže místy přecházíme sněhem. Za chvilku se nám ukazuje chata Serradets. Velká kamenná chata s novou přístavbou, která je celá z cortenu. Začínám se hodně zpomalovat, bolesti se zhoršují.

Poté co míjíme chatu přichází menší překážka – rozvodněný vodopád, který se valí přes cestu. Naštěstí je tu spoustu vysokých kamenů, takže přes ně přeskakujeme. Pak cesta nekonečně dlouho traversuje až docházíme do sedla Port de Boucharo (2270 m n. m.). Dáváme si pauzu a na posilněnou vaříme cibulačku. Chleba je prošlý a hořký – fuj. To zas bude něco na můj žaludek.

Hody a pívo na Refugio de Bujarelo

Sestupujeme do údolí směrem na Refugio de Bujarelo. Je to náš poslední sestup v horách a já si připadám, jak když finišuji nějaký dlouhý závod. Všude kolem se pasou krávy a jejich těžké zvony krásně dotváří atmosféru. Sestupujeme po GR T 30 (červeně značené turistické trase). Svítí sluníčko a já už se nemůžu dočkat až si někde sednu. Nepotkáváme žádný rozcestník, orientujeme se pouze podle kamenných mužíků. Jdu za Ifčou. U kamenné chaty si sedám a nevím kam dál. Nejsem si jistá jestli je Ifča někde za mnou nebo přede mnou. Pokračuji tedy dál a buď jí svým slimáčím tempem doženu, protože na mě určitě někde počká a nebo ona dožene mě. Asi za 10 minut je u mě, prý fotila sviště. Cesta se pomalu přesouvá do lesa a my začínám prudce klesat. Jak sestupujeme slyšíme čím dál tím víc nahlas křik a smích. Nejspíš se někdo koupe v řece. Sem tam se ozve býk. Začíná být šílené horko, sundáváme vrstvy.

Stopujeme

Konečně jsme dole! Slavnostně překračujeme kamenný most a usedáme na terase chaty Refugio de Bujarelo. Dáváme si radlera, kuřecí vývar a napůl hamburger. Ifča si pak ještě objednává kávu. Promýšlíme další plán. Dneska zkusíme dostopovat co nejdál, někde přespíme a zítra se pokusíme dostat do Llejdy.

Stopujeme a zastavuje nám hned první auto, které nás vyhazuje až ve městečku Broto. Tam se přesouváme pěšky na okraj města na hlavní silnici, která míří směrem na Llejdu. Nejdříve se nám moc nedaří, ale nakonec zastavuje milý pár s pejskem. On je mikrobiolog a ona fotografka. Celou cestu si povídáme a nakonec nás berou až do města Aínsa! Paráda.

Spíme pod mostem

Míříme do obchodu. Kupujeme si vodu a jogurty (Ifča fantu) a já se loučím s botama. Už toho zažily opravdu hodně, jsou zničené a strašně, ale opravdu strašně smrdí. Nechávám je na popelnici, třeba to ještě někdo hecne.

Hledáme místo na spaní a voláme maminkám, že jsme v pořádku. Nakonec spíme pod mostem u řeky. Pobíhají tu pejsci, s jedním si chvilku hrajeme u řeky. Zítra si tu dáme koupel. Připravujeme spaní, schované mezi stromy a keři jak bezdomovci. Vyřízené uleháme do spacáků, chvilku povídáme a pak únavou usínáme.