Čtvrtý den se probudíme do chladného rána. Cíl dnešního dne se nám zahalil do neprostupné mlhy. Uf. Naše chata je kousek pod hranicí 4 tisíc metrů nad mořem. Dnes máme vystoupat až na úroveň 4372 metrů, kde se nachází malá oplechovaná chata Elena. S prvními kroky začnu poprvé pociťovat výškovou nemoc. Pocit nevolnosti s třeštěním hlavy střídá bolest žaludku. Po výstupu do oblasti, kde je vegetace tvořená pouze mechy a lišejníky a občas ještě nějakou tou lobélií si už opravdu musím odpočinout. Mám si dát ten paralen na zředění krve, nebo ne, hučí mi celou dobu v hlavě. Nakonec neodolám a jednu půlku si šlupnu. Hned se mi jde lehčeji… Konečně se dostáváme do oblasti, kde už není nic. Jdeme po obrovských balvanech, mezi kterými zamrzá srážková voda. Tak tady se už opravdu nezahřejeme, bleskne mi hlavou. Konečně jsme dorazili k Eleně.
Je Štědrý den. Co asi dělají moji kamarádi? Z rádia našich nosičů se, do tiché skoro by se chtělo říct mrtvé a nehostinné krajiny, ozývají světově známé vánoční koledy. Ocitli jsme se v místě bohů. Alespoň takto tento prostor vnímám já. Bez neustálého poskakování a pití horkého čaje se zde nezahřejete. Na druhou stranu jsme už za hranicí čtyř tisíc metrů nad mořem a tak nám při sebemenším pohybu třeští hlava- výšková nemoc. Dostavuje se kvůli nízkému tlaku vzduchu, který způsobuje pomalé proudění krve a tím pádem nedostatečné prokrvení mozku-pravidlo číslo jedna-nezkoušejte v této oblasti pít alkohol-na mol byste byli po jedné skleničce vína.
Abychom si trochu zvykli na nadmořskou výšku, jdeme se projít na úroveň ledovce- vystoupáme zhruba o 300 výškových metrů. Pak ale začíná být už trochu pozdě a tak se raději vracíme do chaty. Abychom zde „oslavili“ příchod Ježíše Krista.
Pátý den. Kluci se vzbudí již ve čtyři hodiny ráno-jdou na vrchol. Já a Richard jsme se už v kanceláři rozhodli, že až na vrchol nevystoupíme-bylo by hloupé poprvé v životě zkoušet túru po ledovci s mačkami a vybavením ve střední Africe. Vzbudíme se až v šest ráno. Chceme stihnout krásné počasí, které zde většinou každého rána panuje. Po pár metrech se mi ale udělá úplně zle. Chce se mi zvracet, motá se a třeští mi hlava. Vzdávám se. Jdu si zpět lehnout. Je osm ráno a náš průvodce vtrhne do chaty: „Venku je překrásně-vstávej, jestli ti je dobře, pojď nahoru.“ Jdu! Sice nechápu, jak je to možné, ale hlava mě nebolí a ani pocit nevolnosti se už neobjevuje. Nahoře je opravdu krásně. Je vidět široko daleko. Prostě ráj na zemi. Pak se k nám dostanou i kluci a všichni společně slízáme k Eleně. Balíme věci a jdeme do nižší chaty. Cestou se jde krásně. Bolest hlavy nepřichází, žaludek se uklidňuje…. Sestupujeme totiž na úroveň 3400 metrů.
Šestý den již jdeme s lehkostí ve výrazně teplejší oblasti. Po tom, co překonáme tři řeky, se dostáváme k chatě Nyabitaba. Naší poslední chatě na cestě.
Sedmý den nás čeká finální sestup do vesničky Nyakalengija. Během tohoto dne musíme sestoupat 2000 metrů výškových. Protože jsme patřiční blázni, spojili jsme během tohoto dne dvě túry do jedné. Když se po první půlce cesty dostáváme k naší první chatě, jsme durch promoklý. Po cestě nás totiž chytla místní obvyklá odpolední bouřka. Co teď? Počkáme, až se zlepší počasí, nebo vyrazíme? Chvíli odpočíváme, a když si myslíme, že se počasí zlepšuje, vyrážíme do lijáku. Místo 4 hodinové túry etapu zvládneme za necelé dvě hodiny. Pohorky a oblečení máme zcela promočené. Těšíme se do teplé oblasti, kde se konečně zahřejeme. Už abychom byli v hotelu…
Přidat komentář