Ubytování chlápka z Lonely Planet
12.4. V devět hodin jedeme taxíkem na nádraží a kupujeme si lístky směr Tierradentro. Opět budeme přejíždět Andy a obáváme se šílených cest. První hodina a půl je cesta dobrá. Pak ale vyjedeme do hor, cesta se promění v 20-ti centimetrovou blátivou řeku. Silně prší a mám pocit, že i Petr má trochu strach. Od kol busu stříkají vodopády bahna. Pod námi jsou kilometrové propasti. Jsme pár centimetrů od krajnice. Mám taky strach a myslím na svoje děti a na vnoučka Daniela, že už je možná neuvidím. Na co myslí Petr, se ani raději neptám. V busu se s námi seznámila Pražačka Alena. Je to také zapálená milovnice Jižní Ameriky a tak jsme si padli do noty. Další chlapík byl z Německa a stala se z nás bezvadná partička na cestu.
Po té, co jsme sjeli z kopců, zastavili jsme na oběd. Těsně než jsme dojeli do San Andrés de Pisimbalá, oslovil nás majitel Posady- La Portada Hospedaje a nabídl nám ubytování a jídlo. Našli jsme si v průvodci, že je to dobré místo ke spaní a plácli si. Alena i Němec Heinz se přidali. Dostal hned přezdívku kečup. Jeho příjmení bylo Kohout, tedy v němčině. Majitel Leonardo byl bezva chlapíka jediný člověk, co jsme potkali s knírem.
Posada byla úžasná, teplá voda a restaurace, kde vařila Leonardova žena, hned naproti. Zašli jsme si na večeři. Dostali jsme polévku, stejnou jako všude, maso a zeleninu a na závěr zmrzlinu. Zalili jsme večeři chlazeným pivem a šli si prohlédnout vesničku. Kostel bohužel vyhořel těsně před naším příjezdem. Je tu klid, zelené hory, krásní lidé. Těšíme se, že se báječně vyspíme. Jenže, to jsme se hodně spletli. Od čtyř hodin od rána, se náklaďáky záhadným způsobem dorozumívají, každou chvilku troubí.
I když nejeli přímo okolo naší posady, byl to neskutečný hluk. Vše se rozléhalo „ jako na lesy“.
Přidat komentář