Dva psi vedou “ bílé tváře“ do National Archaeological Park of Tierradentro.
13.4.2013. V půl osmé jsme se sešli v restauraci na snídani. Dostali jsme míchaná vajíčka, kávu, marmeládu, pečivo a kávu. Jako milou pozornost mate de coca z čerstvých lístků. Taky máme před sebou cestu do And, museli jsme se trochu připravit. Asi 30 minut z kopce jdeme do národního archeologického parku Tierradentro. Celou cestu jdou s námi dva psi. Vlčák a nějaké bojové plemeno. Leonardo nám po příchodu řekl, že vždy doprovázejí po celou trasu gringos, bílé tváře. Vlastně na nás už ráno čekali před posadou, když jsme se vzbudili. Úplně jsme si je zamilovali. Po cestě se od nás nehnuli na krok a vlastně nás vedli. Dodávali nám i pocit bezpečí.
Občas na dveřích a plotech byl nakreslen nápis FARC. O těchto povstalcích jsem psala už v úvodu. Došli jsme k muzeu, vlastně jsou tu dvě. Při prohlídce nás sledoval policista se zbraní a byl nám přidělen průvodce. První muzeum je zaměřeno na archeologii a druhé na flóru a faunu. Muzea jsou malá, ale celkem dobře vybavena. Po prohlídce nás čeká pěkná hodinová cesta do strmého kopce. Heinz dostal tašku na odpadky. Pokud jí prý naplní odečtou mu část ze vstupenky. Cesta je nádherná. Nedivím se, že si toto místo vybrali původní obyvatelé za místo posledního odpočinku.
Na vrcholu kopce je asi deset hrobek, rozmístěných nedaleko od sebe. Většina z nich je osvětlená a přístupná. Průvodce vždy rozsvítí a otevře dřevěná dvířka, aby nám umožnil vstup. U každé jednotlivé hrobky je popisek a fotografie. Do některých se neleze moc dobře, schody jsou vysoké a nejdou pravidelně pod sebou.
Petr vlezl do všech, já si do některých netroufala, nebyla jsme si jistá zda vylezu zpět. Do těch nejkrásnějších jsem ale musela. Petr šel vždy jako předvoj a řekl mi, zda to stojí za námahu. Hrobky jsou opravdu neskutečné a nevím s čím by se daly porovnat. Je to pro mě záhadná kultura a evokuje silný obraz o významu nového fáze, do které vstoupil zesnulý a kontinuita mezi životem a smrtí.
Komplex Tierradentro je unikátní svědectví o každodenním životě, rituálních a pohřebních zvycích rozvinuté a stabilní pre-hispánské společnosti v regionu severních And Jižní Ameriky. Archeologické a antropologické znalosti naznačují, že stavitelé podzemních hrobek, zde žili období 500-900 našeho letopočtu. Usadili se v horských svazích a v okolních údolích. Založili malé osady a pole, kde pěstovali, kukuřici, dýně, fazole, a yuccu. Domy stavěli z dřevěných trámů, proutí a hlíny. Ve středu domu byl vždy krb a dřevěné lavice na spaní. Vyráběli užitkové a také zlaté předměty, látky a keramiku.
Park se skládá z několika částí prehispanických podzemních hrobek: Alto del Aguacate, Loma de San Andres, Alto de Segovia a Alto de Buende. Podzemní hrobky s bočními komorami byly nalezeny po celé Ameriky, od Mexika až po severozápadní Argentinu. Největší koncentrace je v Kolumbii. Hrobky zde jsou ovšem ojedinělé, se spirálovým schodištěm, předsíní a postranní komoru. Střední a okolní sloupy ve velkém oválném půdorysu a zejména s vyřezávanými antropomorfními sochami se stávají jedinečné v celé Americe.
Hrobky byly vyhloubeny pod hřebeny nebo do vyrovnaných kopcích na skalnatém podloží. Jejich jedinečnost spočívá v jejich velikosti a schodištích, které v některých případech umožňují přístup. Klenuté stropy, stěny a sloupy pohřebních komor jsou často zdobeny geometrickými a zoomorfními vzory, malované červenou a černou barvou na bílém pozadí. Jsou vysekané do kamene sopečného původu.Od roku 1995 je park Tierradentro na seznamu UNESCO.
Před námi je další hodinový výstup. Je tu pěkná vyhlídka na krajinu, ale hrobek je tu již méně a některé nejsou ani osvětlené. Cesta vede konečně taky z kopce. Naši věrní psi nás doprovázejí a Heinz sbírá po cestě odpadky. Už má plnou tašku. Skoro jsme minuli místo, kde jsou vystaveny sochy pod stříškou. Tady si odpočineme, sníme banány, co nám dal Leonardo na cestu. Odměníme psy pamlskem a uděláme si společné foto.
Vracíme se z kopce do vesnice. Cestou potkáváme děti na cestě a dáváme jim pamlsky. Míjí nás kluk na koni. Heinz se s námi nevrací, jde zpět do muzea vrátit odpadky. Nic mu ovšem ze vstupného nevrátili, neměli údajně drobné. Chudinka, šel hodinu a půl zbytečně, i když je pravda, že cestou uklidil. Tím pádem to smysl mělo.
Dali jsme si oběd, rozloučili se s Heinzem a Leonardem, od kterého jsme si koupili domácí kávu jako dárek pro známé a pokračujeme v naší cestě. Maličký bus nás odvezl na křižovatku a čekáme na přípoj směr Popayán. Alena krmí místní vyhladovělou fenku se štěňátky. Je vyhublá na kost. Sežrala i buráky. Silnice už není tak rozbahněná. Jedeme pět hodin bez přestávky. Je pravda, že stavíme každou chvilku, abychom někoho nabrali, nebo vyložili. Když jsme vyjeli na vrcholky hor, dělníci co staví silnici se vraceli na víkend domů. Bus byl narvaný k prasknutí. Všichni udření chlapi stáli v uličce a se těšili domů. Na předměstí Popadánu už jsme stavěli snad každých deset metrů. Na nádraží jsme odjeli taxíkem do hotelu Casa Grande. Hotel byl asi kdysi krásný, ale své nejlepší časy měl již dávno za sebou. Urvané prkénko na záchodě, studená voda, klika od koupelny mně zůstala v ruce, držák na ručník odpadl, vše ošuntělé. Je to docela škoda, jinak místo je báječný a budova při menší opravě by byla klenot. Bágly jsou opět jako prase. Nachytali jsme snad všechen prach na cestě. Pod postelí mám nějaký odporný hmyz o velikosti ruky. Petr to chytil do sáčku a vyhodil, ani jsme si to nechtěli prohlédnout. Mělo to dlouhé chlupaté nohy. Petr se vykoupal v ledové vodě, já jsem to vzdala a šla jsme spát. Byl to dlouhý a namáhavý den.
Přidat komentář