Cesta do Havany
K ránu nás budil urputný kokrhající kohout a celou noc nás mučil dotěrný komár. Připravily jsme se na náš odjezd do města Santa Clara, odkud budeme pokračovat do Havany. David nám v garáži ještě chtěl něco ukázat a pyšně odkryl svůj poklad. Stařičkou, ale nablýskanou motorku Jawu. Již včera nám ochotně zajistil odvoz na autobusové nádraží a také volal do Havany, aby s námi počítali a zařídili nám nocleh. Manžel Helen z Havany, kde jsme první dny bydlely, si na nás sice nevzpomněl, ale ubytování potvrdil. Po snídani jsme se s těžkým srdcem rozloučily a to nejen se skvělými manželi, ale i s krásnou oblastí severního pobřeží Kuby.
Přes Santa Claru do Havany
Náš řidič přijel o něco dříve a čekal na nás před domem. Jel pěkně rychle a cesta do 50 kilometrů vzdálené Santa Clary nezabrala více jak hodinu. Za obě dvě jsme řidiči zaplatily 25 CUC. Vysadil nás na autobusovém nádraží, kde už byla docela fronta. Čekalo nás další setkání s tou hnusnou ženskou, co jsme si u ní před pár dny zamluvily místenky. Do její malé šedivé kanceláře se vcházelo jednotlivě a po hodině čekání už jsme toho všeho měly plné zuby. Vzdaly jsme to a šly si sehnat colectivo. Jen jsme vyšly z nádraží, oslovil nás řidič, jestli nechceme do Havany. Chtěl 18 CUC za osobu a bus stál 16 CUC. Nebylo co řešit a hned jsme souhlasily. Navíc jsme dorazily do Havany o dvě hodiny dříve, než kdybychom jely autobusem. Sedla jsem si dopředu a Janka se usadila vzadu ještě s jedním pánem a paní, která uměla malinko česky, protože v Čechách několik let pracovala v nějaké kabelovně. Chvilku nás poslouchala a poznala odkud jsme. Vyprávěla, co zažila a taky se ptala, co je u nás nového.
Dálnice
Cesta po dálnici do Havany byla pro nás obrovský zážitek. Jednak byla lemovaná krásnými stromy, ale hlavně jsme nepotkali téměř žádná auta. Za celou 261 kilometrů dlouhou trasu projel jeden náklaďák a čtyři osobáky. Zato se tu lidé proháněli na koních, na kole a na vozících tažených malinkými koníky. Občas někdo stopoval. Asi v půlce cesty nás zastavila policie a řidič se pěkně vyděsil. Bylo mně jasné, že nás veze nelegálně a ptala jsem se ho, jestli to bude průšvih. Kýval na mě, že bude. Zašel k hlídce a po pár minutách se s úsměvem vrátil, že je vše v pořádku, že to byli známí policajti. Přesto ho celá akce poněkud rozhodila a zastavili jsme u benzínky, kde nám všem zaplatil kávu. Dokonce nás odvezl až k Helen před dům.
Havana
Jak jsme zjistily, Helen se stále nevrátila z Ameriky a její manžel si nás opravdu nepamatoval. Došoural se s námi do pokoje v patře a ukázal nám malinkatý pokojíček. Nechtělo se nám tu být, bylo to pro nás malé a bez kousku soukromí. Byteček přes ulici, kde se nám původně tak líbilo, byl už obsazen. Vymyslely jsme, že zajdeme za původní majitelkou. Naštěstí byla doma a mile nás přivítala. Poprosily jsme ji, zda neví o něčem lepším a větším. Posadila nás k sobě na zahradu a obvolala pár známých. Zanedlouho si nás vyzvedla mladší paní a odvedla nás do vedlejší ulice ukázat nám její dům. Bylo to přesně to, co jsme si představovaly. Sice tu nebyla pro nás k dispozici zahrada, ale vylezly jsme po železných schodech do patra a měly jsme pro sebe celý krásný byt s kuchyňkou, velikou koupelnou, ložnicí a zasklenou terasou s vyklápěcími okny. Hned jsme si plácly a překvapivě cena byla stejná jako u Helen. Pátraly jsme v lednici po vodě, ale byla prázdná. Nezbývalo, než zajít do okolí a koupit pití v obchodě. Vyčerpané vedrem jsme se na chvilku posadily na terasu. Bylo před námi celé volné odpoledne a vymýšlely jsme, kam jít. Rozhodly jsme se, že se pojedeme někam najíst. Zde v okolí byly restaurace zavřené. Došly jsme na hlavní silnici, zastavily si taxíka a odjely do čtvrti Habana Vieja. Hledaly jsme něco ve stínu na nádvoří, kde bychom si daly pozdní oběd a doplnily tekutiny.
Restaurace La Paella
Do oka nám padla restaurace La Paella. Byl tu stín, krásně kachličkami zdobené posezení, plno zeleně a jen pár lidí sedělo uvnitř restaurace, která byla i součástí Hostalu Valencia. Nabízeli k jídlu tradiční paellu s kuřecím masem a klobásou nebo s humrem a mořskými plody. Objednaly jsme si s kuřetem za 8 CUC. Rýže byla dobrá, ale kuře jsme nejedly, bylo nedovařené a vypadalo dost nechutně. Na kávu jsme si raději zašly na střechu hotelu Ambos Mundos, kde jsme už několikrát byly a věděly, že ji tu umí připravit.
Americká výletní loď Adonia
Vyjely jsme na terasu starodávným výtahem s liftboyem a překvapeně koukaly, kolik je tu dnes lidí. Konečně jsme našly volné místo. Podívala jsem se z terasy na přístav a říkám Jance: „Mrkni se, odjíždíme z Kuby právě včas. Bože můj, zakotvila tady americká výletní loď.“ Jmenovala se Adonia a připlula s více než 700 cestujícími. Byla to první loď po více než padesáti letech, která sem dopravila turisty z USA. Ti už seděli tady v hotelu s námi na terase a s Jankou jsme se bavily jako nikdy. Nadšeně pokuřovali doutníky, pili předraženou Piña Coladu z vydlabaného ananasu a objednávali si večeře a láhve levného kubánského rumu jim cinkaly v igelitkách. Většinou si objednávali humra. Plno turistů neznalých místních poměrů se s chutí pustilo do jídla, ochutnali a udělali ksicht. Každou chvilku volali obsluhu a na něco si stěžovali a talíře vraceli. Když měli platit, zase se divili, že je to drahé a pořád brblali. Vítejte na Kubě, říkaly jsme si. Bylo to divadlo k nezaplacení a nikdy na to nezapomeneme.
Vyfotily jsme si západ slunce, kotvící výletní loď a protože mě děsně rozbolela hlava, vzaly jsme rychle taxíka a odjely zpět do našeho nového ubytování. Bylo před bouří a nedýchatelno. Foukal silný vítr a po obloze se táhly těžké mraky. Hřmělo a létaly blesky. Přály jsme si, aby zapršelo a s nadějí jsme pozorovaly oblohu. Na verandě to trochu profukovalo, ale bylo na padnutí. Prášek na bolest hlavy mi pomalu zabral a večer jsme plánovaly, co budeme dělat celý zítřejší den. Pokud bude nadále takové vedro, bude asi nejlepší vypadnout pryč z rozpálené Havany a někde se vykoupat v moři. Zapnuly jsme si klimatizaci na plné pecky a šly spát.
Přidat komentář