Palacio de la Artesanía
Dnes byl náš poslední den na Kubě a stále jsme neměly ani jeden dárek. Janka v průvodci objevila, že ve čtvrti Habana Vieja na adrese Cuba č.64 existuje Palacio de la Artesanía, kde prodávají doutníky, rum, kávu, suvenýry, oblečení, parfémy, hudební nástroje, šperky a tradiční kubánské umění.
S paní domácí jsme se domluvily, že si u ní necháme věci a před odjezdem na letiště se ještě vrátíme, dáme sprchu a rozloučíme se. Neměla s tím problém a nám to zjednodušilo život. Už jsme si nechtěly volat předraženého taxikáře ze včerejška, ale jako náhodou, zřejmě dostal echo, že odcházíme, se projížděl okolo našeho domu. Odvezl nás do Habana Vieja a my se prošly pěknou trasou okolo starého opevnění až k Palacio de Mateo Pedroso y Florencia, který se nyní nazývá Palacio de la Artesanía.
Sídlo Palacio de la Artesanía
Bílé majestátní sídlo Palacio de la Artesanía je v maurském stylu. Pochází z roku 1780 a je výrazné tím, že má zdobená modrá okna a široký modrý balkón táhnoucí se po celé přední části paláce. Nechal si jej postavit Don Mateo Pedroso, bohatý obchodník s otroky. Dokonalým kamenným průčelím jsme vešly na vnitřní nádvoří s restaurací zastíněnou vzrostlými palmami. Typické dřevěné na modro natřené stropy pod mohutnými sloupy vnitřního dvora jsou velkolepé a vše bylo dokonale zrestaurované.
Guayabera
V přízemí jsme si koupily od velice neochotné prodavačky plechovky s kávou a vydaly se do prvního patra prohlédnout si obchůdky a butiky. Bohužel ani v tomto obchodním centru pro turisty jsme nenašly nic, co by se nám hodilo. Jediné, co nás tu zaujalo, byly bílé, volné, bavlněné košile nazývané guayabera. Jsou populární v celé Latinské Americe a v karibských oblastech (Kuba, Mexiko, Puerto Rico) a určeny jsou především pro muže. V Mexiku se jim říká svatební košile a Mexičané tvrdí, že pocházejí z Yucatanu. Ať už je to jak chce, košile se vyznačují tím, že mají dvě kapsy na hrudi a dvě nad dolním lemem. Zdobeny jsou dvěma svislými úzkými záhyby a to jak v přední, tak i v zadní části a nosí se volně přes kalhoty. Na Kubě jsou přesvědčeni, že guayabera a její historie sahá až do 18. století. Uvádí se dvě možnosti původu jména. První je, že košile měla být vynálezem chudé švadleny, která poslala svého muže načesat plody z ovocného stromu guave. Zřejmě neměli košík a tak přišila manželovi čtyři kapsy na košili. Druhou možností je, že název pochází od slova yayabero, kterým se označovali lidé žijící v blízkosti řeky Yayabo na Kubě.
Káva a rum
Mimo zakoupené kávy, jsme si vybraly ještě pár magnetů a ze zoufalství se rozhodly, že pokud nic zajímavého nenajdeme, nakoupíme rum místo suvenýrů. Blížilo se poledne a tím i čas oběda.
Pizzeria – Restaurant La Dominic
Po chvilce hledání jsme našly docela pěknou pizzerii s názvem Restaurant La Dominica, která byla hned naproti Colegio Universitario de San Geronimo a Palacio de los Capitanes Generales. Neměli otevřeno a tak jsme si zatím sedly ke stolkům před restaurací, že počkáme. Chtěly jsme obědvat uvnitř, abychom se trochu zchladily a odpočinuly si od nekončícího vedra. Pizzerie byla moc pěkně zařízena, ale nahrnula se dovnitř zřejmě předem objednaná skupina turistů a personál zažíval docela fofr. Sedly jsme si nedaleko baru a sledovaly, jak barman hází led do sklenic rukou a občas si nějaký strčil do pusy. K jídlu si Janka objednala pizzu hawaiana a já špagety. Pizza hawaiana byla sice s ananasem a šunkou, ale tady si ji „vylepšili“ přidáním cibule a papriky.
Bar a koktejl Monserrate
S Havanou se nedá rozloučit jinak, než zajít do typického kubánského baru, popít a poslechnout si živou muziku. Padl nám do oka vzdušný, elegantně působící bar Monserrate, který kdysi sloužil jako lobby Hotelu Monserrate. Stojí na rohu ulic Monserrate a Obrapía. Zajímavý bar, kde na zdech visely černobílé fotografie a různé starožitné dekorace interiéru působily téměř nostalgicky. Když jsme vešly, byla puštěná televize a zrovna běžel fotbalový zápas. Plno chlápků a mladíků bylo opřených o obrovský okenní rám a z venku pozorovali utkání. Objednaly jsme si místní koktejl Monserrate namíchaný z rumu, grapefruitové šťávy, máty, cukru a grenadiny. Konečně zápas skončil a na malém pódiu se začalo hrát. Když muzikanti dohráli, obešli hosty a vybírali si zaslouženou odměnu od nadšených posluchačů.
Peklo v Bermudském trojúhelníku
Odjely jsme zpět do domku, daly se do pořádku a odjely taxíkem na letiště. Hodně dlouho jsme čekaly na odbavení a venku šílela bouře. Pršelo tak, že jsme se obávaly, jestli vůbec odletíme. V televizi ukazovali na mapě počasí a kde se bouře přesně pohybuje. Tušily jsme, že je zle. Do vzduchu nás pilot letecké společnosti Iberia dostal bez problémů, ale ve vzduchu nastalo peklo. Navíc jsem si říkala, že asi přelétáváme Atlantský oceán v oblasti Bermudského trojúhelníku a to mi na klidu nepřidalo. Z okénka jsme viděly blesky, jak bičují nebe a naše letadlo se silně kymácelo v nárazech větru. Museli jsme všichni být připoutaní a posádka po dobu čtyř hodin nemohla roznášet pití, natož jídlo. Měly jsme s Jankou žízeň ale i hlad. Štěstí bylo, že jsme měly prázdné žaludky, protože ti, co se pěkně napapali před odletem, většinou zvrátili obsah žaludku do papírových pytlíků. Druhá část proběhla v klidu a nakonec jsme se dočkaly i večeře. Do Prahy jsme se dostaly pozdě v noci a Janka na letišti naskočila do taxíku, odjela na autobusové nádraží a ještě stihla spojení do Bratislavy.
Přidat komentář