Hotel sv. Vojtěch
Do hotelu sv. Vojtěch jsme jely na doporučení. Ne se ubytovat, ale chtěly jsme se zde naobědvat a nasát trochu atmosféru první republiky. Už, když jsme se blížily k zámečku, bylo jasné, že máme smůlu. Ten den se tady konala soukromá akce a tak žádný oběd nebyl!
Zaparkovaly jsme na parkovišti u hotelu, tady všude kolem nás rekvizity ze strašidelných pohádek a hororů. U budovy, kde se nachází Muzeum Tři oříšky pro popelku, na nás z papírového vozu pokynul sám Václav Menšík. Prošly jsme se v parčíku a díky ochotné obsluze jsme mohly nahlédnout i do interiéru a restaurace. Recepty vychází z tradičních kuchařek a suroviny, ze kterých pokrmy vycházejí, jsou z vlastních zdrojů a blízkého okolí.
Letohrádek (původně letní sídlo) byl koupen na podzim roku 2008 v dezolátním stavu a od té doby na něm probíhá rekonstrukce. Od roku 2008 je zámeček s velikou pílí a úsilím šetrně obnovován do své původní dobové podoby. Kompletní rekonstrukce budovy, vybavení i venkovních prostor je realizována bez jakýchkoliv dotací, pouze svépomocí a za podpory rodiny a přátel. K zámečku vede jedno z ramen léčivého pramene sv. Vojtěcha a v přilehlém parku je restaurovaná socha stejnojmenného světce. Z tohoto důvodu byl zámeček a původní letní sídlo Viléma Smrčky přejmenován na Letohrádek sv. Vojtěcha. Od 13. 6. 2014 je letohrádek otevřen pro veřejnost.
Ubytování se můžete v jedenácti dobově zařízených pokojících a apartmánech. Nechybí ani komorníci a služebné.
Rod Fáčků tu mlynařil po dvě staletí. V pozdější době r. 1880 došlo k přestavbě objektu na sídlo Ladislavem Brdíkem. Objekt byl posléze přestavěn i na pilu a továrnu na pletené zboží (firma V. J. Smrčky).
Firma Viléma Smrčky byla po II. světové válce zkonfiskována.
Po roce 1950 do sídla se vzácným interiérem (štuky, fresky, mozaiky, krby, výtvarně pojaté prvky, mozaikové parkety atd.) přikazoval místní národní výbor nájemníky – dělníky z blízkého státního statku, kteří nebyli místní, nebyli zvyklí na obvyklý stupeň civilizace a svým způsobem užívání cenný dům zničili. Dům sice zůstal majetkem manželů Smrčkových, kteří zde nadále bydleli, ale MNV měl právo na „nadbytečné metry“ jejich bydlení a proto mohl přikazovat byty dalším nájemcům.
V sousedství tohoto sídla provozovala Marie Smrčková se svým manželem pilu a továrnu na pletené zboží. Když byly tyto provozy a sousední pozemky přikázány do vlastnictví státu, nepokračovaly už v původní výrobě. Proto také přestaly využívat energii získanou z vodní turbíny. Sídlo i oba původní provozy stojí totiž ve středu území, na kterém byl vybudován systém vzájemně důmyslně propojených rybníků, náhonů, stavidel a podzemních kanálů. Jimi se dal na mnoho způsobů regulovat pohyb vody tak, že se využívalo její energie, ale také se znemožňovalo zamokření budov a pozemků. Systém byl natolik účinný, že i sídlo čp. 334, postavené v roce 1912 uprostřed vodnatého terénu bylo ve velmi dobrém stavu.
Noví majitelé jednotlivé prvky vodního systému zlikvidovali, nechali zchátrat a znečistit. V důsledku toho se porušil vodní režim území a voda začala vzlínat zdivem sídla rok od roku výše. Byl zničen lokální zdroj pitné vody a sídlo se muselo připojit na veřejný vodovod.
Marie Smrčková už nebyla schopna financovat všechny potřebné opravy, jejichž množství se stále zvětšovalo. Nájemné, které vybírala, bylo velmi nízké. Když její upozornění na výzvy příslušným podnikům a institucím nevedly k nápravě, vzdala své marné úsilí a sídlo s pozemky v r. 1970 prodala.
Marie Smrčková zemřela 9. 10. 1986. Jejími jedinými dědičkami byly její dvě dcery, paní Eva Kraftová a paní Marcela Brabcová, které dostaly sídlo i pozemky zpět v restituci.
Muzeum Tři oříšky pro popelku
Muzeum, po jednáních s německým Moritzburgem, bylo slavnostně otevřeno 2. 7. 2016, za hojné účasti veřejnosti, doplněná o slavnostní přestřižení stuhy od pohádkového prince Pavla Trávníčka.
Vše ostatní o hotelu, otevírací době muzea, najdete: zde
text o letohrádku: www.svatyvojtech.cz
Přidat komentář